Barunka bloguje

Velká prázdninová výzva – den čtvrtý a pátý

Úkol čtvrtého dne mi tedy vážně udělal čáru přes rozpočet. Zadání znělo, uvař něco venku. Spousta lidí to pojala velmi úsporně, vaření snídaňové kaše na balkóně…Já viděla jediné možné řešení opravdového vaření venku, a to grilování. A teď ta čára přes rozpočet. Asi jste včerejší tropické teploty zaregistrovali, no a to proč já tak strašně nemám ráda léto, jsou právě tyhle teploty. Poprvé jsem chtěla úkol vzdát. Pak jsem se ale nedala. Pomohl mi k tomu náš nový gril, který potřeboval pokřtít a jelikož v lednici čekalo spoustu dobrot, které se daly použít, nezbyla mi už žádná výmluva.

Nakonec tedy sobotní oběd tvořila vepřová krkovička, hermelín, špekáčky, papriky, brambory a brambory s cibulí v popelu. Křest proběhl dle plánu a musím se pochválit, že vše bylo moc dobré.

Pátý den, tedy den dnešní jsem vlastně zvládla splnit už jaksi skoro včera.

O půlnoci se objevil úkol, pustit si nějaký film o jídle a vaření. Nemusela jsem se moc dlouho rozmýšlet, mým oblíbeným filmem z gastro prostředí je film Koření života. Opět lehká improvizace a chvilka hledání na youtube, ale nakoenec jsem našla a zkoukla ještě v noci. Nemohla jsem díky horku usnout, takže byl vlastně dnešní den bez úkolu. Díky tomu měla rodina k obědu brambory na loupačku :o)

Kvalita filmu na youtube nebyla úplně ideální, ale díky bohu, že alespoň nějaká.

Velká prázdninová výzva – den třetí

Den třetí se nesl ve znamení chladivých nápojů. Vzhledem k tomu, že nás v pátek postihly začínající tropy, byla tato výzva celkem logická a skvěle zapadající. Bohužel systém o půlnoci zveřejníme výzvu a do 24 hodin musí být splněno, neumožňuje žádnou velkou a kvalitní přípravu a jelikož byl pátek a já se chystala rovnou z práce na cesty, nebylo moc prostoru na tvorbu. Nadešel tedy čas na těžkou improvizaci z prostředků nalezených v práci. Alkoholické nápoje byly tudíž vyřazeny z boje už předem. V podstatě byly k dispozici jen dvě základní suroviny. Čaj a voda (díky štědrosti zaměstnavatele i ta s bublinkami). Rozhodla jsem se tedy vyměnit můj obvyklý ovocný čaj čajem ledovým. Po pokusech nalézt nějaký zajímavý recept na ledový čaj jsem začala improvizovat na vlastní pěst. Základem byl hrnek opravdu silného anglického černého čaje, vychlazeného v našem skromném mrazáčku, doplněný o ovoce – co dům dal. Do nápoje tedy padl zbytek limetky, citronu a třešní, které jsem si koupila ke svačince. Čaj jsem dosladila lžičkou medu, aby nápoj získal trochu slavnostnější nádech :o) (obvykle piju čaj hořký) a na závěr jsem dolila ledovou perlivou vodou z místní „studánky“. Aby bylo možné vytvořit nějakou fotku, na které by bylo něco vidět, použila jsem naše laboratorní sklo. Pro šťourali se jedná o laboratorní sklo používané v naší kuchyňce, takže bezpečnost práce je zachována, laboratoře se nachází v jiné budově.

Když teď vidím, jak dlouhý článek jsem dokázala stvořit, ať mi nikdo netvrdí, že uvařit čaj je nějaká hračka :o)

Velká prázdninová výzva – den druhý

Cílem dnešního snažení bylo využít v jídelníčku dnešního dne čerstvou bylinku.

Jelikož jsem velmi zdatný zahradník, je v mém bytě jedinou prospívající bylinkou pažitka. Když jsem přemýšlela, jak ji použít, vzpomněla jsem si na prázdniny u babičky a oblíbenou babiččinu snídani. Chleba s máslem a pažitkou. Jednoduché, levné, plné vitamínů.

Velká prázdninová výzva – den první

Začátek výzvy se nesl v duchu krásy. Prvním úkolem bylo použít okurku jako kosmetický prostředek. A jelikož jsem dívka spořivá,rozhodla jsem se zabít dvě mouchy jednou ranou. Vytvořila jsem pleťovou masku z nastrouhané domácí okurky od babičky a bílého jogurtu. No a jelikož mi docela dost masky zbylo,přidala jsem sůl,česnek a pepř a z kosmetického zážitku byl rázem zážitek kulinářský. K večeři bylo luxusní tzatziky.

Červenec – měsíc výzev

Jak se zdá, bude červenec plný výzev. Kromě jídelní výzvy mě zaujala ještě jedna zajímavá akcička a sice Kostičas.

Jde o akci vydavatelství Host k vydání druhého dílu knižní série. Cílem je během července přečíst první díl Kostičas.

V podstatě o této knížce nic moc nevím, ale šanci na objevení nového autora si nenechám ujít.

A třeba se mi podaří i něco vyhrát.

A co vy zúčastníte se?

Velká prázdninová výzva

Jelikož léto nepatří zrovna k mým oblíbeným ročním obdobím a od doby, co nemám prázdniny to platí dvojnásob, rozhodla jsem se, že se pokusím prázdninovou atmosféru alespoň navodit. Na facebooku na mě jukla

Velká prázdninová výzva Kuchařky pro dceru.

Vůbec nemám ponětí, co si pod tím představit, ale pokusím se do toho vklouznout a uvidíme.

Vzhledem k tomu, že výzva začíná až zítra, nejsou zatím na webu žádné podrobnější informace a já jsem jako na trní. Chtěla bych se na tu mega výzvu nějak připravit. Ostatně jako na všechno, jak si mám vymyslet katastrofické scénáře toho, co by se mohlo pokazit, když vůbec nevím, zda půjde o vaření, jezení, pečení či jak Florentýna naznačuje o kosmetiku. Taková překvapení jsou pro nás plánovače naprostou pohromou. Jak si mám připravit suroviny, když nevím, co mě čeká. Jak vytvořít týdenní seznam na nákup, když bude zveřejněna každý den jen jedna výzva. To co se mi v takovou chvíli děje v hlavě bych vám přála někdy vidět ;o)

Pokusím se tedy večer učinit alespoň malou přípravu v tom, že poklidím kuchyňskou linku, abych měla připravený prostor, až ta samotná bomba přijde.

Co vy, přidáte se?

Co teď čtu – Manželská série

Poslední dobou jsem schopná zpracovat jen velmi lehké čtení což mi tahle série maximálně dopřála. Lehké, zábavné čtení, prošpikované trochou erotiky. Knihy, která vás protáhne od začátku do konce. Škoda jen, že má jen čtyři díly. Klidně bych si dala ještě další.

Knihy doporučuji jako skvělé dovolenkové čtení. Třeba i na nějaký ten odpočinek mezi vánočními pohádkami.

Jan Kříž

Mám ráda divadlo. Mám ráda pohodové kusy, oddechovky, především komedie. Nehraju si na velkého divadelního znalce, ale ráda se v divadle bavím. Poslední dobou mi tohle naplňují muzikály a vzhledem k tomu, že to tak mají i moji rodiče, máme z návštěvy muzikálů takovou malou rodinnou tradici. Po sérii ne moc vydařených kusů jsme zariskovali a před rokem jsme objevili kouzlo muzikálů divadla Kalich. Jejich podání a především mladý a dravý kolektiv nás naprosto uchvátilo.

Minulý týden jsme absolvovali novinku Horečka sobotní noci. Nejen, že máme rádi tuhle hudbu, ale taneční vystoupení, které ji doplňovalo bylo neuvěřitelné. A tím se dostávám k tomu o čem chci dneska psát.

Hlavní roli ztvárnil Jan kříž, který mě ohromil natolik, že jsem se o něho začala více zajímat. Honza je dle mého nejen dobrý herec, ale i zpěvák, takže poslední týden poslouchám jeho album pořád dokola a moc se mi líbí. Tady jedna ukázka, která mě chytila za srdce. Kdyby každý chlap říkal takové věci nahlas, mnoha ženám by myslím výrazně stouplo sebevědomí. A co si budeme povídat, sebevědomá žena = šťastná žena.

Gentlemani na silnicích

Včera jsem se ocitla v situaci, které jsem se chtěla celý svůj řidičský život vyhnout. Moje milované autíčko vypovědělo poslušnost, na křižovatce škytlo (prdlo, omdlelo…), a od té doby už na mě sice výhružně vrčelo, leč se nepohnulo ani o centimetr.

Strašně nerada jsem středem pozornosti a to když stojíte uprostřed křižovatky a telefonujete, prostě jste. Ikdyž se mi podařilo dojet alespoň kousek ke kraji, takže jsem provozu vyloženě nepřekážela, přesto jsem byla nepřehlédnutelnou součástí křížovatky. To ale není to, co mě přivedlo k dnešnímu zamyšlení.

Stalo se mi to v neděli odpoledne, člověk by řekl, že lidé jsou v neděli dobře naladěni, nikam nespěchají.

Velmi mě překvapily reakce mužů projíždějících kolem. Za tu půl hodinku, co jsem čekala na odtah, kolem mě projelo bezpočet aut, rodiny s dětmi, páry vracející se z výletu, ale taky spousty samotných mužů. Ani jednou auto ale nepřibrzdilo a nikdo se nezeptal, jestli nepotřebuji pomoc. Za tu dobu na mě jen 5 chlapů troubilo, ťukali si na čelo a ukazovali nemravná gesta. Jen prostě prosvištěli kolem. Pravděpodobně jsem vypadala málo zoufale a oni mě považovali za krávu, která zaparkuje uprostřed křižovatky, aby si vyřídila hovor. Překvapilo mě ale, kam se vytratilo gentlemanství na silnici. Na jednu stranu chápu, že za každým rohem číhá nějaké nebezpečí, ale kdyby mi pánové pomohli to auto kousek postrčit, překážela bych v křižovatce mnohem míň.

A co vy? Pomohli byste někomu na silnici?

Co teď čtu – Hvězdy nám nepřály

I já jsem se nechala nalákat na zprofanovanou knížku. Musím podotknout, že k podobným titulům, o kterých všichni tvrdí, jak jsou skvělé, jaksi nemám důvěru. Většinou se taková knížka nedá sehnat v knihovně, a tudíž jsem nucená si ji koupit a o to víc bývám potom otrávená, když ji nedočtu. Nejen, že utratím nehoráznou sumu peněz, ale především si většinou donesu domů krám, který zabírá místo v mé knihovničce mnohem zdařilejším knihám.

Ač jsem konzerva a nedám dopustit na krásný šustivý a voňavoučký papír, v případě podobných titulů jsem vděčná elektronice. Momentálně se mi do čtečky dostala kniha Hvězdy nám nepřály od Johna Greena.

Mám za sebou něco přes půl knihy a musím říci, že se to celkem číst dá. Ne tedy, že bych běžela do knihkupectví a zruinovala peněženku za papírovou verzi, ale zatím to vypadá, že to dočtu a musím říct, že mě ta kniha ani moc neotravuje. Považuju se za nenáročného čtenáře, ale také čtenáře, který si přizná, když ho kniha nebaví a nesnaží se jí přečíst za každou cenu.

Takže jak shrnout pocit z knihy, kterou všichni óóóchají a áááchají? Neurazí, nenadchne. Dočtu ji, to už je teď jasné, ale číst knihy, kde se slovo smrt a umírání objeví na každé stránce, ba co víc, je hlavním tématem, to jaksi není můj šálek kávy. Je mi jasné, že to třeba popisuje, možná i reálně, umírání člověka na nevyléčitelnou nemoc, ale já chci číst pozitivní knihy, knihy, které mě nabíjejí pozitivní energií a to tahle bohužel není. Radši se v přeplněném vlaku směju, než pláču, když u obojího na mě lidi blbě koukají.

 A co čtete vy?

Preferujete klasickou knihu nebo jste pokrokoví a čtete elektronicky???

Šátky

Kde to všechno začalo? Asi před deseti lety jsem ze zdravotních důvodů absolvovala operaci krku. Po téhle lapálii mi na krku zbyla poměrně velká a viditelná jizva. Ne že bych byla nějak moc cimprlich, ale přece jen jsem měla potřebu ji aspoň občas maskovat. Proto jsem si pořídila své první šátečky.

Tehdy jsem ještě netušila, že to odstartuje jednu z mých závislostí.

Dnes už neskrývám jizvu, ale šátky se staly mojí vášní.

Mám ráda jednoduchý a pohodlný styl oblékání. Nejraději triko, džíny a tenisky. Občas mi ale přijde, že je to maličko nuda. Tehdy, před deseti lety, jsem zjistila, že šátkem se dá celkem solidně rozzářit obyčejné oblečení a zároveň si nezruinovat peněženku. Většina kousků se dá pořídit do stovky, ale nejsou výjimečné ani úlovky do 50 korun.

S mou rostoucí sbírkou začínám ale řešit nerudovský problém: Kam s ním. Dnes moje sbírka čítá kolem 60 kousků a skladuju je po různu ve skříních a šuplíkách, což je značně nevyhovující, protože ztrácím přehled o tom, jaké šátky vlastně mám, zvlášť u těch, co leží na dně šuplíku. Nutí mě to k zamyšlení a hledání nového skladovacího řešení.

Při hledání jem našla pár nápadů, které mě zaujaly.

Velmi praktické řešení, jen pro něj momentálně nemám prostor. Maličko mám obavy, že by mi šátky zabraly většinu prostoru skříně, ale výsuvná část je moc sympatická. Tenhle nápad najdete tady.

Další nápad, který mi přijde skvělý nejen na šátky, ale opět použitelný pouze do velkých předsíní je tady

A co vy? Máte uložení šátků vyřešené???

Viva la Toscana

Za oknem se honí mraky, z nebe padají provazy deště a jediné, co mě momentálně drží nad vodou, jsou vzpomínky na víkend.

Střihla jsem si nádherný prosluněný prodloužený víkend v Toscánsku. Řekněmě, že i když odjezd nebyl úplně dle mých představ a můj plánovač v hlavě utrpěl těžké šrámy, tak to za těch 5 prosluněných dní stálo. Obvykle mi pozitivní nálada za takového víkendu vydrží déle, ale z bávratu do práce se vzpamatovávám ještě teď.

Vše začalo tím, že jsem po Velikonocích ochořela. Už se nikdy nebudu smát chlapům, které skolí rýmečka, protože dneska už vím, že buď jsem 100 % chlap, nebo je rýmečka vážně smrtelná choroba.

Zle mi bylo dokonce tak, že jsem se odhodlala a navštívila pána v bílém plášti. Dalším poznatkem je, že rýmečka úplně sežere mozek, protože já, ač obvykle nepolknu ani acylpyrin, jsem si nakoupila léky skoro za 500,- a vůbec mi to nepřišlo divné. Dokonce jsem i přistoupila na to, že budu mít antibiotika, která se stříkají do nosu. Tady už musí být, těm z vás, co mě znají, jasné, že jsem zešílela. Nikdy jsem si totiž do nosu nic nekápla, natož, abych přistoupila na to, že si tam něco budu stříkat 4x denně pod tlakem.

Nicméně jsem se po 14 dnech hekání, pití čajíčků, válení se v posteli a sledování serálů, vymarodila. Hrdě jsem všem oznámila, že jsem přežila nejpříšernější nemoc, která kdy lidstvo napadla a odjela jsem na konferenci.

V úterý v 18:00 mi z posledních sil (zapomněla jsem nabíječku) zazvonil telefon, že jestli jedu zítra do Itálie. Načež jsem odvětila, že o ničem nic nevím a že nikam nejedu. To ovšem nebylo přijato jako správná odpověď a já ve středu 12:00 stála nachystaná (chaoticky sbalená) u auta a čekala, kam, že mě to tedy ti moji dárečci tentokrát odvezou.

Cesta byla náročná. Cestou jsme nabírali kamaráda v Rakousku, což pro mě, jako jediného německy mluvícího člena naší osádky znamenalo neustálou připravenost obousměrně překládat. V jednu chvilku jsme se dokonce po jednom telefonátu do Ruska přistihli, že místo česky spolu mluvíme rusky a já plynně překládám do němčiny, aniž by si toho někdo z nás všiml.

Po nekonečných 18 hodinách a skoro žádných přestávkách a čurání, jsme k ránu konečně dorazili na místo určení. Nádherné hory, sluníčko, ježdění, jídlo, pití, skvělí lidé, no prostě pohádka. Podotýkám, že to modré není moře, ale mraky ;o)

Toscana

Lidské hyeny

Zprávu o tom, že zemřela Iveta Bartošová jste už jistě zaznamenali. Nejde se jí totiž za žádnou cenu vyhnout. Je mi líto člověka, kterému se nedostalo pomoci. Je mi líto zmařeného života a je mi strašně líto rodiny a lidí, kteří ji znali.

Nepřestávám ale žasnout, nad lidskými hyenami, kteří profitují na něčí smrti a kteří se z toho snaží cokoliv vytěžit.

Jaksi nedokážu pochopit lidi projíždějící okolo ve vlaku, kteří nelení a natáčí místo skonu člověka, co z otho takový člověk má? Pouští si to před spaním? Ukazuje to doma příbuzným??? Koukej mámo, zase jeden sebevrah, zařadíme si ho do rodinného alba.

Proč tihle lidé prodávají svá videa a fotky do médií? Nejsem schopná pochopit, co je k tomu vede.

Nechci se ve zprávách koukat na těla lidí přikrytá černou plachtou. Nechci sledovat, jak černí havrani nesou rakev. Natož to natáčet.

Proč mám mít denně před očima neštěstí ostatních lidí???

Chci mít v televizi alespoň jednu pozitivní zprávu a nemyslím tím zvířátko na závěr, nebo borce nakonec.

Nebaví mě večer co večer sledovat hodinové zpravodajství o vraždách, dopravních nehodách, zlodějinách, omluvách politiků. Už několik let, v zájmu svého vlastního zdraví, večerní zprávy nesleduju, ale bohužel se mi nedaří vyhnout se jim úplně.

Tak přemýšlím, co vede lidi, aby na tyhle zprávy koukali? Jak máme vychovávat děti ke slušnosti, toleranci a lásce, když jediné co vidí je hnus a špína.

Tolik negativity a hnusu, co nastřádám za hodinku před spaním není můj mozek schopný zpracovat, jak na to má reagovat mozek dítěte?

Ráda se obklopuji pozitivními lidmi, kteří něco dokázali, ale najít pozitivní článek mi dá poměrně hodně zabrat. Je to mnohem, mnohem těžší.

A já se ptám proboha proč???

Proč si děláme svět kolem sebe tak hnusný???

TEDx Prague

Miluju lidi, kteří mě nějakým způsobem motivují. Miluju lidi, kteří něco dokázali. A právě jsem narazila na akci, kde je tohle všechno spojené.

TEDx Prague

Určitě už se k vám na facebooku dostalo nějaké motivační video z téhle akce v zahraničí. Na internetu se objevují videa s českými titulky, takže už to není nedostupné ani pro nás, špatně anglicky hovořící, blázny.

Nyní je tahle akce pořádaná v Praze a já jsem se během okamžiku rozhodla, že to si v žádném případě nemůžu nechat ujít.

Pokud ještě nevíte, o co jde, tady jedno motivační video od člověka, kterého je momentálně všude plno. Člověka, který projel trabantem  „celý svět“.

https://www.youtube.com/watch?v=44y5m4SZcwc

A teď otázka. Nechcete to někdo absolvovat se mnou?

Ikdyž se jedná o velmi uvolněnou akci, nerada bych, aby mě někdo viděl, jak trpím samomluvou. Ti co mě znají vědí, že já prostě nevydržím celý den mlčet a nekomentovat všechno, co se kolem mě děje, takže varianta, že bych tam šla sama nepřipadá v úvahu, aniž bych se totálně společensky neznemožnila.

Velikonoce

Útočí na nás ze všech směrů, svátky jara jsou tady. Tedy alespoň já je za svátky jara považuji, protože ač posledních pár měsíců pobývám na faře, křesťanský význam Velikonoc mě jaksi míjí.

Projevila jsem sice snahu zjistit, o co vlastně jde a co se vlastně stalo, ale bohužel ani jeden z věřících, které znám, mi nebyli schopní jednoduše (rozuměj pro blbce) vysvětlit, co se vlastně slaví.

Řekněme, že si pořád vystačím s mou oblíbenou říkankou, kterou jsme odříkávaly jako děti, když jsme chodili řechtat a koledovat.

A jelikož strejda Google je všemocný, napravil i mou chabou paměť a tuto říkanku našel:

Židé nevěrní,

jako psi černí,

kopali jámu Ježíši Pánu,

aby ho jali, ukřižovali;

na Velký pátek do hrobu dali,

na Bílou sobotu z hrobu vyndali.

Od babičky si ještě pamatuji škaredou středu, o níž naše babička tvrdila, že je Škaredá, protože se vymetaly komíny, ale to pravděpodobně nebude ten správný výklad dle křesťanského kalendáře. A Zelený čtvrtek, z čehož si pamatuji jen to, že by se mělo jíst něco zeleného.

Nějak přemýšlím, jak se vytrácí veškeré zvyky a obyčeje, které přežily století a najednou si nejsme schopní ani vybavit jedinou básničku.

Minulý rok přišlo koledovat 6 chlapců, letos už to byli jenom tři. Potěšilo mě, že je aspoň tentokrát nezajímalo, jen kolik dostali peněz, ale radovali se i z vajíček. Musím ale podotknout, že šlo o děti kolem pěti let. budu doufat, že není jen otázkou času, kdy tihle hošíci pochopí sílu peněz a z nevinné zábavy vznikne honba na bakšišem.

A co u vás? Dodržujete nějaké velikonoční zvyky?

Proč nepíšu?

Jednoduše protože jsem lenoch…;o) Číst více…

Pinterest

Stránka na které momentálně ujíždím. Číst více…