necesty

 Nepál zdaleka neni jen země věčnýho sněhu a ledu. Jen pár desítek kilometrů od vrcholků Himaláje najdete bující džungli plnou divoký zvěře, údolí Káthmandú pak ukrývá nejeden architektonickej skvost několika středověkejch nevárskejch království. Mnoho zdejších památek bohužel vzalo při letošnim dubnovym zemětřesení za svý. Náš dnešní článek budiž tedy takou malou pietní vzpomínkou na místa, který už asi nikdy nenabudou podoby, v níž jsme měli možnost je vidět my.

Nepál, země stovky národů a jazyků

  Minule jsme tu napovídali mnohé o Himaláji, ještě jsme jsi ale neřekli skoro nic o Nepálu. Geografická rozmanitost země sotva dvakrát větší než ČR je až neuvěřitelná. Na „vejšku“ měří země sotva 200 kiláků, přesto cestou na sever zakusíte všechny podnebný pásma. Nadmořská vejška se mění snad každym kilometrem. Na jihu najdete džungli v polohách okolo 70 m. n. m. Třeba v národnim parku Čitvan, kterym se vesele proháněj‘ nosorožci, sloni i tygři, na březích bahnitejch říček se vyhřívaj‘ gaviálové. Hlavní město Káthmandú, nacházející se cca uprostřed Nepálu, už leží ve vejšce asi půldruhýho kiláku nad mořem. Dál už se začíná krajina prudce zvedat, až do království osmitisícovek na samotný severní hranici s Tibetem.

  Geografie Nepálu, jakoby zmáčknutýho mezi Indii a Tibet, stojí ale zároveň i za pomalym rozvojem země. Postavit v tak hornatý krajině silnici či elektrický vedení neni žádná prča, veškerá doprava z/do Tibetu ještě před pár lety probíhala pouze na hřbetech jaků přes vysoký horský průsmyky nevypočitatelnýho Himaláje. Zima Nepál od Tibetu na dlouhý měsíce odřízla. Dalšim problémem je fakt, že se tu potkává euroasijská pevninská deska s indickou. Jejich neustálý třenice maj‘ za následek nejedno zemětřesení, který mívá ve spojení s mizernou statikou staveb fatální následky. Netřeba asi připomínat to letošní, po němž našlo v sutinách domů či pod lavinama smrt na deset tisíc lidí.

  Ani poloha mezi dvěma asijskejma velmocema mu příliš nepřidává. Seshora se na Nepál tlačí se svojí roztahovačností Čína, z jihovýchodu zase musela země dlouhý staletí čelit nájezdum a dobyvatelskejm pokusum Indie.

  Díky tomhle „sevření“ a prolínání kulturních vlivů ale vznikla unikátní nepálská kultura, která se výrazně liší od všech okolních. Najdete v ní prvky hinduistický Indie, tibetskýho buddhismu i čínskýho taoismu. Ale ono se vlastně ani nemůže moc mluvit o jednotný kultuře, stejně jako se těžko hovoří o Nepálu jakožto jednotnym státu. Třicet milionů zdejších obyvatel tvoří víc než šedesát etnik, počet zdejších jazyků přesahuje stovku. To, co většinu etnik spojuje, je veledůležitost kasty. Stejně jako v Indii, i tady kasta, kterou dostanete do vínku, předurčuje skoro celej Váš budoucí život. To, jakýho dosáhnete postavení, jakou seženete práci, koho si můžete vzít.

  Většina Nepálců žije stále tradičním způsobem. I v Káthmandú žije pohromadě v jednom domě celá široká rodina, mnohdy čítající přes třicet členů. Menší vesničky jsou pak leckdy tvořený pouze jednim rodinnym klanem. Co se sňatků týče, stále převládaj‘ předem domluvený manželství, samozřejmě vždy jen v rámci daný kasty. Ještě donedávna probíhala svatba klidně ve věku tří let „novomanželů“, dnes už je sňatek dětí nezákonnej. Nemít děti z vlastního rozhodnutí prostě neexistuje. Už proto, že pokud pohřební hranici při Vaší kremaci nezapálí Váš nejstarší syn, bude Vaše duše na věky věků bloudil a nedočká se pokoje.

  Dcera je spíš přítěž. Čest velí postarat se o ní až do svatby, ale když neni co do úst, jde čest stranou – a proto jsou mnohdy děti prodávaný vlastníma rodičema do „novodobýho otroctví“. Holky do indickejch nevěstinců, kluci do továren a dílen ve velkejch městech, kde pak makaj‘ pouze za nuznou stravu, mnohdy čelí týrání se strany šéfa. Proto velmi často utíkaj‘ a pak žijou na ulici, kde je živí jen žebrota a laskavost kolemjdoucích. Almužna je naštěstí hluboko zakořeněná skoro ve všech náboženstvích světa.

  Mimochodem, s rozvojem turismu se rozvíjí i nový metody žebrání. Matky s plačícíma dětma na Vás například už zdálky volaj‘: „Nechci peníze, jen mi kupte mlíko pro malýho.“ A se nad ní slitujete, jen co zmizíte z dohledu, šupky dupky do krámu, prodat mlíko trochu pod cenou zpět. Na svý si přijde jak matka, tak obchodníček, jen vy přijdete trochu zkrátka.

  Co se týče náboženství, jsou Nepálci poměrně pragmatický a hlavně velmi tolerantní. Dominuje tu hinduismus, důležitej je ale i buddhismus (v himalájskejch oblastech je takřka jedinym náboženstvim) a v neposlední řadě islám. Lidi různýho vyznání nemaj‘ nejmenší problém žít vedle sebe.

  Historie Nepálu se točí hlavně okolo údolí Káthmandú a sahá až kamsi do 6. století př. n. l. Právě tady se v královský rodině Šákjů narodil princ Siddhártha, dnes známej jako Buddha. Rozloha země se během staletí výrazně měnila – v dobách největší slávy bylo území Nepálu oproti současnosti trojnásobný a zasahovalo hluboko do dnešní Indie. Jindy se zase celá země smrskla jen na údolí Káthmandú s rozlohou sotva tisíc kilometrů čtverečních.

  Z šedi mnoha jmen králů střídajících se na nepálskym trůně častěji než roční období vystupuje až nevárská dynastie Malla a období trvající půl tisíciletí (od 13. do 18. století), který Nepálci nazývaj‘ zlatym věkem. Ale o něm až o kus dále.

  V 18. stolení došlo ke sjednocení Nepálu Šáhem Prithví Nárájan, kterej všechny malý království a městský státy dobyl hlavně díky krutosti a chamtivosti svý armády, přesto je dodnes uctívánej jako otec vlasti a sjednotitel národa. Následovaly mnohý tahanice s Indií i Britama, a poté období dlouhý izolace až do roku 1951. Dynastie šáhů vládla s drobnejma přestávkama Nepálu až do roku 2001, kdy na večírku vystřílel opilej korunní princ kalašnikovem téměř celou královskou rodinu, aby nakonec smrtelně postřelil i sebe. Přestože nebylo pochyb, kdo za masakrem stojí, stal se na krátkou dobu tří dnů, kdy ležel ve smrtelný agónii v nemocnici, novym králem Nepálu.

  Mezitim zemí zmítala občanská válka, započatá maoistama v roce 1996, která uvrhla zemi do deseti let nepokojů a krveprolití. Konflikt zcela zastavil už tak vcelku pomalej rozvoj Nepálu a turistickej ruch pokles‘ prakticky na nulu. Až v roce 2006 poslední král dynastie Šáhů odevzdal vládu do rukou lidu a zůstal jen „reprezentativnim králem“. Díky tomu složili maoisti zbraně a usedli k jednacímu stolu. V roce 2008 pak získali ve volbách drtivou většinu, vzápětí zrušili 240 trvající monarchii a z Nepálu se stala republika.

  Komunisti vládnou Nepálu dodnes. Byť se Nepál rok od roku zvedá ode dna, stále zůstává jednou z nejchudších zemí světa. Gramotnost obyvatel je i dneska pod 50%, všude se potýkaj‘ s nedostatkem elektrický energie. I v Káthmandú probíhá každej den na dlouhý hodiny přerušení dodávky energie.

Město ve stínu Himaláje – malebná Pokhara

  Ale zpět k našim zážitkum. Minule jsme Vás opustili cestou z himalájskýho treku do Pokhary, druhýho největšího města Nepálu, ležícího v úrodnym údolí na břehu jezera Phéva. Osmitisícový horský obři Manáslu a Annapurna jsou odtud co by kamenem dohodil – zhruba 25 kiláků. Celýmu obzoru ale dominuje o něco bližší hora Mačapučare, která sice vejškou pokulhává za sestřičkama o víc než kilák, zato je posvátná (a vstup na ní je zapovězenej). Pohled na himalájský velikány zrcadlící se v klidný hladině jezera je prej nezapomenutelnym zážitkem. Máme ale smůlu a vybíráme si na Pokharu jediný dva dny se zataženou oblohou, takže nezbejvá, než se kochat pouze pohledem na fotky visící v každý zdejší hospodě.

  Občas ale přeci jen vykouknou vrcholky z mraků a my máme možnost obdivovat kontrast Pokharkýho subropickýho podnebí (jsme je vejšce cca 800 m. n. m.) a krajinou věčnýho sněhu a ledu na obzoru. Do pokhary se v 70. letech minulýho století zamilovali hippies – za pár rupek se tu dalo zevlovat a meditovat dlouhý měsíce. Dneska je Pokhara hlavně základnou pro výpravy do hor a zařízení bezpočtu adrenalinovejch sportů, v čele s údajně nejkrásnějšim paraglidingem na světě, s úžasnou scenérií Himaláje na obzoru. Jezero a hlavní třída jsou lemovaný bezpočtem hotelů a hospod všech cenovejch kategorií, krámků se suvenýrama a cestovních kanceláří.

  Za pár rupek se necháme hodit na malej ostrůvek vyrůstající ze středu jezera, na kterym stojí hinduistickej chrám Varáhi, zasvěcenej jedný z reinkarnací boha Višny. Chrám je očividně oblíbenym výletnim místem pro všechny Nepálce. Jsme u snad jediný Evropani a rychle se u nás tvoří fronta na focení – znovu si po pár letech připadáme jako celebrity.

  Asi 400 metrů nad jezerem se tyčí mohutná bělostná stavba, moderní buddhistická Pagoda míru. Výstup k ní je poměrně strmej a skrz džungli, kde prej často dochází k přepadávání turistů. Odměnou Vám má ale bejt úžasnej výhled na město, jezero i hory. I tentokrát máme na panoramátka smůlu.

  Ale už samotná cesta „odvrácenou tváří“ Pokhary, tj. její neturistickou částí a dál okolo hráze jezera zanesený odpadkama je vcelku dobrodružná. A ještě dobrodružnější je cesta busem zpět – řidič se očividně rád baví na úkor svejch pasažérů a proto cestou dolu po strašidelný, strmě se klikatící prašný cestě jede rallye, asi ve snaze udržet světovej primát Nepálu, kterym je největší počet autobusovejch nehod na jednoho obyvatele.

  Centrum Pokhary nabízí několik chrámů a starejch nevárskejch staveb, ale upřímně, nic extra zachovalýho ani krásnýho – pro případný výletníky vřele doporučujeme nechat si spíš víc času na Káthmandú, který má v týhle oblasti mnohem víc co nabídnout. Takže brzo ráno hurá dalším předpotopnim busem do Káthmandú!

Pagoda na každym kroku – krásný i obludný Káthmandú

  Moderní Káthmandú neni nic jinýho, než shluk poslepovanejch baráků, protkanejch hlučnejma ulicema bez chodníku a často i bez asfaltu, kudy se co vteřinu proženou tisíce smradlavejch aut, motorek a rikšů. Je pozoruhodný, jak si je současná zástavba měst „třetího světa“ neuvěřitelně podobná – podle fotky obyčejnýho předměstí byste jen stěží poznali, jestli jde o Bogotu, Káthmandú, Bangkok nebo Johannesburg.

  Neberte to ale tak, že by moderní část města nestála za návštěvu – naopak, je velmi zábavný a zajímavý pozorovat ruch velkoměsta, kde všichni jakoby žili na ulici, všude se neustále něco děje. Uprostřed ulice, kterou se bez jakejchkoliv pravidel prodíraj‘ stovky motorek, si otevře panáček svojí pojízdnou restauraci, kde prodává výborný parathy s vajíčkem a samosy, o kus dál sedí babka na stoličce a loupe brambory, vedle zase máma myje v lavoru dvouletýho synka, jinde se drhne prádlo na valše. Krámky jsou tak malý, že musí většina zboží „trčet“ hluboko do ulice.

  Přejít rušnější silnici je nadlidskej úkol (semafory se tu moc nenosej‘) a když už někde náhodou narazíte na park, je obvykle nemožný zahlídnout pod nánosem odpadků trávu. Jednu z výjimek tvoří Zahrada snů – krásně upravenej park schovanej před rušnejma ulicema za vysokejma zdma, kde se dá alespoň na chvíli odpočinout od víru velkoměsta – udržovaná je ale asi jen díky tomu, že se tu vybírá vstupný.

  Většina turistů bydlí ve čtvrti Thámel, kde je doprava a smog na o něco snesitelnější úrovni než ve zbytku města. Těžko se člověku věří, že ještě před 50 lety nebyl v Káthmandú jedinej hotel a jen jedna restaurace. Dnes se zdá, že v Thámelu neni nic jinýho než hotely, hospody či krámky s cetkama či napodobeninama známejch značek outdoorovýho oblečení. Po setmění se všichni pouliční obchodníčci přeorientujou na jinej trh – co pět metrů nám někdo nabízí hašiš.

  Když se takhle prodíráte šedí velkoměsta a bojujete s motorkama o svoje místo na silnici, zažijete tu a tam šok. To když se náhle ocitnete o pár století zpátky – uprostřed krásně udržovanýho a čistýho náměstí, lemovanýho bezpočtem chrámů, paláců a pagod.

Zlatej věk nevárskejch království

  V bezprostřední blízkosti Káthmandú najdete totiž hned tři sídelní města středověkejch království – z onoho již zmiňovanýho zlatýho věku Nepálu. To proto, že se v 15. století tehdejší nevárskej král tak dlouho rozhodoval, komu se svejch třech synů předat korunu a žezlo, až z nerozhodnosti radši umřel a synové si říši rozdělili.

  Každej z nich si nechal postavit honosný sídlo a proto je dnes jen 10 kilometrů jižně od historickýho centra Káthmandú k vidění další středověkej skvost Pátan; zhruba 15 kilometrů východně pak snad vůbec nejhezčí a nejzachovalejší Bhaktapúr. Jak se nepálská metropole rozrůstala, všechny města pohltila do sebe, dá se tedy říct, že Káthmandú má dneska tři středověký centra pod ochranou UNESCO.

  Všechny tři města se nebývale rozvíjely, těžíce se svý výhodný polohy na obchodní cestě do Tibetu. Řevnivost bratrů se projevovala nejen četnejma ozbrojenejma konfliktama, ale taky závodem o to, kde se bude líp dařit umění a kultuře. Proto má každý z oněch tří měst svý hlavní náměstí Durbar, který je posetý bezpočtem bohatě zdobenejch chrámů a paláců se stovkama soch zvířat i bohů, doplněnejch nádhernou okenní a trámovou dřevořezbou. Tahle řevnivost vydržela, ku prospěchu všech tří měst, až do 18. století, kdy byl Nepál sjednocenej Šáhem Prithví Nárájan.

  Naše první kroky vedou do Pátanu, kde půl dne potloukáme po chrámech a pagodách s krásnejma dřevořezbama, včetně zajímavejch erotickejch výjevů. Vědci dodnes bádaj‘, proč jsou svatostánky vyzdobený právě sexuálníma motivama. Průvodci turistum s oblibou vyprávěj‘ svou verzi, podle který je důvodem peprný výzdoby ochrana chrámů před bleskem. Bohyně blesku je prej plachá panna, která se takovejm „prasárnám“ radši obloukem vyhne.

  Pravdou ale asi spíš bude, že Nevárci prostě jen chtěli vyobrazit důležitou část života. Hinduismus narozdíl od křesťanství sex nikdy netabuizoval, naopak zdůrazňuje sexuální vztah velkýho stvořitele Šivy a jeho partnerky Parvátí. Je pravda, že, dle řezeb soudě, Nevárci nebyli v týhle oblasti žádný puritáni – kromě akrobatických sexuálních poloh mnoha párů je tu často k vidění vyobrazení skupinovýho sexu, styku s koněm, opicí či démonem…

  I v ulicích mimo placený historický centrum je k vidění celá řada menších chrámů a pagod zasvěcenejch jednomu z bezpočtu hinduistickejch božstev. Narozdíl od ostatních budov jsou chrámy vždy perfektně udržovaný, denně jsou měněný obětiny.

  Nejčastějšim darem Bohum je běžný nepálský jídlo ozdobený květama, občas ale narazíme i na trochu bizardnější obětinu – například vysušený kozí střeva coby náhrdelník pro Kálí (což je nejděsivější inkarnace smyslný bohyně Parvátí). Nejednou jsme i svědky hinduistickejch obřadů, plný obětin, vonnejch tyčinek a rituálů místňáků v těch nejsvátečnějších nedělních šatech.

  Větší chrámy často okupujou Sádhuové neboli „svatí muži“. Svatym mužem se člověk nerodí. Sádhuem se stanete, když se v průběhu života rozhodnete zříct se veškerýho majetku a obrátit se k askezi. Odejdete od všeho, co zahrnuje všední život, a rozhodnete se hledat klid a mír v duševních hodnotách. Sádhuové nevlastní nic kromě toho, co mají na sobě, nic, co by mohli ztratit, nikdo jim jejich bohatství nemůže vzít.

  Žijou jen z toho, co jim lidi daj‘, ale zásadou správnýho svatýho muže je nikdy nežebrat. Snaží se pomocí meditací a jinejch duševních cvičení hledat vyšší cíle a nalézt svuj mír v duši. K tomu jim často pomáhá dýmka s hašišem, kterej můžou legálně kouřit. Kdokoliv, kdo se v hinduistickym světě rozhodne k duchovnímu hledání, je tu ctěnej a respektovanej. Sádhuové, který vyznávaj‘ boha Višnua, poznáme podle tří svislejch barevných pruhů na čele. Šivovi vyznavači se naopak zdobí vodorovnejma pruhama a kovovym  trojzubcem.

Buddhovi opičí sluhové na stúpě Swayambhunath

  Na západ od centra se vysoko nad město tyčí buddhistická stavba Swayambhunath neboli „opičí stúpa“. Ducha stúpy tu totiž chrání početná tlupa makaků rhesus, familierně zvanejch „červenoprdelníci“. Opice jsou v Nepálu díky opičímu bohovi Hanumanovi snad ve větší vážnosti než svatí muži.

Místní je krmí a vydržujou, na nouzi si tedy opičáci rozhodně stěžovat nemůžou. V posledních letech se stali turistickou atrakcí a proto jsou prej stále agresivnější a stále zdatnější zloději. Pokud máte banán, snězte si ho radši dál od stúpy.

  Kromě rozjívenejch a hravejch makaků nabízí Swayambhunath taky krásnej výhled na podvečerní Káthmandú, byť je nepálská metropole prakticky neustále zahalená ve smogovym oparu. Samotná bělostná stúpa se zlatou střechou, lemovaná tisícem modlitebních mlýnků desítkou menších stúp rozhodně taky stojí za návštěvu.

  Na cestu zpět využíváme tzn. tempo – plynovou taxi tříkolku, která má prej trochu ulevit od smogu velkoměsta. Ta naše má ale asi bohužel vyvedenej vejfuk dovnitř, takže se cestou drobet přiotrávíme. Později se svezeme dokonce i jeho obdobou na elektrickej pohon. Inu, pokrok nezastavíš ani v Nepálu! Doufejme, že to dusícímu se Káthmandú  aspoň trošku pomůže.

Perla nevárský architektury – středověkej Bhaktapur

  Další den vyrážíme do Bhaktapuru, druhýho ze tří středověkejch nevárskejch měst. Na cestu si vezmeme bus, což je jen o málo rychlejší než jít pěšky. Byť je Bhaktapur od autobusovýho nádraží vzdálenej jen 15 kiláků, cesta nám trvá téměř hodinu. Autobusy totiž provozujou soukromníci a proto se staví každejch sto metrů. Naháněč neustále pokřikuje na kolemjdoucí a snaží se je nahnat do busu, aby se cesta vyplatila. To, že už v buse neni ani skulinka místa, mu v „lovu“ nikterak nezabrání. Naháněč musí bejt, chudinka, na konci dne totálně vodkecanej.

  Město Bhaktapur má kromě obligátního Durbaru ještě další dvě velký a honosný náměstí – Dattatraya a Taumandi. Zatímco jinde jde spíš o enklávy historickejch budov uprostřed šedi moderního velkoměsta, Bhaktapur tvoří kompaktní a ucelený středověký město. Domy se uchovaly v nezměněný podobě až do dnešních dnů a ve městě je zakázaná nová výstavba (UNESCO tu vládne tvrdou rukou).

  Další nespornou výhodou je, že sem má zakázanej přístup jakejkoliv motorovej dopravní prostředek, a tak můžeme pozorovat chod města tak, jak asi vypadal před několika staletíma. A že je na co koukat – místní jsou zvyklí provádět veškerou řemeslnou práci přímo na ulicích – až už jde o výrobu keramiky na Hrnčířskym náměstí, řezbářství, předení přízí, nebo praní v místních nádržích. Člověk si tu připadá spíš jako na vesnici než uprostřed velkoměsta.

  Snad největšim skvostem Bhaktapuru je pětistupňovej pagodovitej chrám Nayatapola na náměstí Dattatraya, jehož vchod hlídá celá parta bohů, převtělenejch do zvířecí podoby. Na rohu Taumandi zase můžeme navštívit palác jednoho z bohatejch měšťanů. Nevárci očividně nebyli žádný obři – ani v jedný z místností se nemůžu postavit tak, abych se nemlátil hlavou o bohatě vyřezávanej (a dost ostrej) dřevěnej strop.

  Nejvíc chrámů a paláců je ale již tradičně k vidění na nejvýstavnějšim náměstí Durbar. Nejhonosnější stavbou je tu pak Palác pětapadesáti oken, jehož vstupní brána div že unese tu vrstvu zlata, kterou je pokrytá.

   Každej vchod do chrámu či paláce hlídá minimálně dvojice tygrů či slonů, bohů či démonů. Na náměstí se pravidelně konaj‘ festivaly a oslavy náboženskejch svátků.

  O všech památkách mluvim v přítomnym čase, byť vim, že mnohý bohužel vzaly po letošnim ničivym zemětřesení za svý. My je však stále máme v živý paměti a modlíme se, aby se většina z nich dala obnovit. Pokud se to podaří, bude to ale určitě výsledek mnohaletý mravenčí práce – soudě podle videí zůstala z některejch chrámů doslova jen hromada suti. Následující video točil turista na bhaktapurskym náměstí Durbar přímo během otřesů půdy:

A takhle vypadal Bhaktapur pár dní po tragédii. Vypadá to, že dobrou polovina chrámů zemětřesení srovnalo se zemí. Podobnýho osudu se bohužel dočkal i Pátan a centrum Káthmandú.

Centrum Káthmandú, aneb náměstí Durbar No. 3

  Další den pak navštívíme třetí královský město s třetim Durbarem, ať máme všechno odškrtnutý. Po předchozích dvou městech je to lehký zklamání. Můžeme tu ale v paláci navštívit muzeum se zajímavou výstavou o posledních dvou nepálskejch králích a taky se nám z posledního patra nabízí nádhernej výhled po Káthmandú, který vysokejma budovama jinak právě neoplývá – nejvyšší budovou byla donedávna šedesátimetrová minaretovivá věž Dharahara, než spadla při letošnim zemětřesení.

  V jednom ze zdejších paláců žije tzv. „živoucí bohyně“. Bohyně Durga se prej pravidelně inkarnuje do podoby malý holky zvaný Kumárí. Už od 17. století proto probíhá obřad hledání její nový inkarnace. A neni to věru lehký hledání. Holčička musí bejt z kasty Šakja, nikdy nesměla ztratit větší množství krve. Musí mít „krk jako lastura, tělo jako kmen banyánu, oči jako kravička, stehna jako jelen, hrudník jako lev a hlas měkký jako kachna“. Když už se konečně najde, musí ještě obstát ve zkoušce odvahy, kterou je noc strávená v temný místnosti plný zvířecích hlav.

  Uspěje-li, následuje ceremoniál vedenej nejvyššim veleknězem, při kterym novou bohyni načančaj‘, navlíknou do honosnejch šatečků a odnesou do jejího novýho příbytku, paláce Kumari Bahal, kde pak prožije celý svý dětství. Po celou dobu svýho „božství“ se nesmí ani jednou dotknout nohou země, všude je nošená. Až na tuhle drobnou nepříjemnost si vesele žije v blahobytu, dostává se jí kvalitního vzdělání a výchovy. I o rodinu bohyně je postaráno, byť se s Kumárí stýkaj‘ jen sporadicky – o výchovu se staraj‘ hinduistický kněží.

  Všechno se ale ze dne na den změní první ztrátou krve (tj. obvykle první menstruací). Náhle její božství končí, milá Durga si jde hledat jinou „oběť“ pro další inkarnaci a z Bohyně se stává obyčejná holka. Pravda, vzdělanější než její vrstevnice, ale stejně – zkuste si bejt pár let Bohem a pak se vrať mezi plebs… A v něčem to má nebohá exbohyně ještě těžší než kámošky. Traduje se totiž, že pokud se Kumárí vdá, její nastávající brzo zahyne bídnou smrtí. Za timhle věnem se moc nápadníků nehrne. Takže často končí svobodná a bezdětná, což je specielně pro Nepálku hodně drsná daň za „pár božích let“.

  Kult je v Nepálu hluboce zakořeněnej. Když se maoisti snažili výběr nový „živoucí bohyně“ zakázat, strhlo to takovou vlnu protestů, že velmi rychle od úmyslu upustili. Aktuální inkarnací je desetiletá holčička, která prej zázrakem zachránila celej palác a jeho obyvatele – většina chrámů na náměstí Durbar vzala za svý, palác Kumari Bahal prej přežil jen s několika prasklinkama.

Útěk z víru velkoměsta – buddhistická stúpa Bodhnat

  Pak už ale nadchází poslední den. Ten věnujeme nákupum jačích sýrů a cetek, poté navštěvujeme největší asijskou stúpu Bodnath neboli Boudha. Podle legendy byla vztyčená jen pár let po Buddhově osvícení. Historický prameny ale hovoří až o začátku 7. století n. l. Nedlouho po jejim vystavění začaly do Káthmandú proudit davy poutníků (a potažmo i uprchlíků) z Tibetu. Pro ně se stala Boudha symbolem míru a svobody. Spousta z nich se usídlila kolem stúpy. Proto se jí taký řiká „Malej Tibet“.

  Ale co to vlastně je, taková stúpa? Stúpy dřív sloužily hlavně jako náhrobní pomník na uložení svatejch ostatků Buddhy nebo jeho žáků. Jejich umístění se obvykle váže na místa spojený s Buddhovým životem. V modernim buddhismu se význam stúp posunul z hrobek na manifestaci rozšíření tohohle náboženství (či chcete-li, filosofie) po celý Asii. V posledních letech začínaj‘ vyrůstat i v Evropě.

  Boudha je oddělená od hektickýho Káthmandú vysokou zdí. Hned za vstupní branou se jak mávnutim kouzelnýho proutku tempo a snad i plynutí času výrazně zpomalí. Ocitneme se na kruhovym místě vyplněnym obrovskou třístupňovou mandalou, která je zároveň střechou Boudhy. Všude kolem nás zvolna kráčí či posedávaj‘ mniši v červenym rouše, poutníci či jen obyvatelé velkoměsta, toužících po chvíli klidu a meditaci. Hned od brány nás uhrančivě pozorujou z věže stúpy vševidoucí Buddhovy oči.

  Ze všech stran Boudhu lemujou chrámy, ale i krámky a hospůdky. Okolo stúpy se chodí vždy po směru hodinovejch ručiček. Cestu si můžete zpříjemnit otáčenim bezpočtu modlitebních mlýnků všech barev a velikostí, od rozměrů plechovky až po válec velikosti slona. Uvnitř stúpy prej stojí strom života a kolem něj mantry ve speciálních nádobách. Strom vyzařuje energii, kterou stúpa předává do okolí.

  Na střeše jedný z místních hospůdek si dáváme sladkej čaj masala, pozorujeme mnichy kropící střechu stúpy žlutou barvou a trochu melancholicky, se slzou v oku užíváme posledního dne v Nepálu – pohádkový zemi, kde jinak plyne čas. Další ráno nastupujeme na nekonečnej let a vracíme se k hektickýho evropskýmu životu.

  A když hektika, tak s veškerou parádou – cestou nás čeká několikahodinová zastávka v Londýně, kterej vyloženě proběhneme bez kouska oddechu. Za čtyři hodiny toho vidíme možná víc než běžnej turista pohybující se volnou chůzí za tři dny.

  Na letiště se vracíme až po půlnoci, takže náš už nikdo neodbaví a my si schrupnem ve vstupní hale s partou bezdomáčů.

A Vy teď mažte omrknout fotogalerii!