Jeden nákup může změnit celý život!

Před dvaceti lety, shodou okolností to bylo těsně před svatbou, stala se taková věc.
V té době jsem byl štíhlý jinoch. Schody jsem bral po čtyřech, nosil pytle cementu s lehkostí baletky a pot na tváři se mi objevil pouze v sauně.
Kdybych býval mohl, běhal jsem za děvčaty, nicméně okolnosti mě nutily běhat pouze za tou jednou.
Ráno jsem vstával, lehkým klusem doběhl na autobus, celý den tvořil hodnoty, pochopitelně respektujíc požadavky svého žaludku na kvalitní a hlavně vydatnou krmi. Pozdě odpoledne jsem opět lehkým klusem přeběhl město k domovu a aniž bych pocítil sebemenší únavu,  čile jsme se věnoval opravě domu a nezřídka ukončil večer návštěvou přilehlého Blues baru, který byl mým takřka rodným podnikem a kde jsem pulitr nejeden a nepočítaně litránků vína  sobě dopřál.
Zkrátka, byl jsem jura a má váha nepřekročila 74 kg.
Pak se udála ta hrozná věc, která mi změnila podstatnou část života.
Schody jsem již nebral po čtyřech, ani po třech ale jen s vypětím vůle po dvou. Ladný klus na autobus se změnil v útrpný krok doprovázený funěním. Děvčata mě již nezajímala a raději jsem se točil po výlohách řeznických krámků. Najednou jsem musel řešit šatník, protože věci se podezřele zmenšovaly. Svalstvo mi postupně sláblo a nahrazovalo se rosolovitou tkání. Pytle cementu jsem již nechtěl ani vidět. Schody do Blues baru již nebyly předzvěstí radostných chvil, ale předzvěstí toho, že s funěním je budu muset zase vyjít nahoru, abych se doplazil k domovu. 
Osobní váha vypověděla službu. Byl jsem k ničemu.

Jo a ta událost - to byl nákup knihy o vaření:-)))

Už tam nikdy nepůjdu

Včera se mi přihodila nemilá věc - jak se to tak nám, velice zaměstnaným mužům stává - šel jsem do druhého zaměstnání, aniž bych si vzal příslušný ochranný oděv a katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat.
Při neobratné manipulaci s chlornanem sodným, který k potěše občanů dávkuji do pitné vody, pocákal jsem si tímto kalhoty. A protože to je závada neodstranitelná, šly kalhoty do koše.

Nicméně jsem nezoufal. Když jsem si tyto kalhoty objednával (599,- Bonprix), vzal jsem dvoje, takže katastrofa se prakticky žádná  nekoná a já mám co na sebe.

A dnes ráno, když jsem šel pro záložní kalhoty do skříně, povedlo se mi je při vyndavání rozpárat. Neptejte se mne jak, nemám ani tucha:-( Pročeš jsem teď bez plátěných kalhot - mám jen dvoje rifle a jedny sváteční, hodobóžový, jak se u nás říká.

Rozhodnut nastalý problém rázně vyřešit, napochodoval jsem v polední pauze do obchodního domu hrůzyOlympia s přesvědčením, že během několika málo minut odejdu slušivě oblečen.

Nepamatuju si názvy obchodů, které jsem navštívil, jsou to pochopitelně samá cool a trendy a in názvy jako New Yorker, Old Chicago, Young Pitomec, Trendy Buzik apod. Ale něco mají všechny tyhle obchody společnýho.
1. Ve všech hraje příšerná muzika přesně v té úrovni hlasitosti, která obtěžuje.
2. Moderní design působí líbezně, asi jako kamionem přejetý teriér.
3. Prodavačky chtějí být cool a in, takže působí znuděně.
4. Hadry jsou předražený.
5. Mají pouze nepoužitelné velikosti.
6. Strašlivě to tam smrdí - umělou hmotou, pičifukama a kdoví čím vším ještě.
7. Nejsou tam žádní lidé. (takže vůbec netuším, z čeho obchod žije)
8. Dvě třetiny věcí byste neoblíkli ani tchyni, kterou OPRAVDU nemáte rádi.

Pročež jsem již při návštěvě třetího krámu začal kolabovat. Ve čtvrtém se mi podařilo ukořistit kalhoty, které by mohla být moje velikost a které nestály půlku měsíčních příjmů slavného fotbalisty. Naběhl jsem s nimi do kabinky, kde jsme se je pokusil oblíct - spodní část nohavice jsem nedostal přes lítka, ačkoliv v pase to vypadalo, že by sem tam vešli dva Sejrové. Kalhoty spíš vypadaly jako ochranný obal na mrkev nebo ředkvičku.  Opatrně jsem se zeptal jedné prodavačky, zda nemají jaksi jiný střih, když si přestala leštit nehty, podívala se na mě s výrazem znechucení a vysvětlila mi, že jsou to trendy a in kalhoty, a lepší že neseženu. Snažil jsem se jí oponovat, že trendy jsou akorát tak v Bangladéši,  kde byly dle cedulky ušity a že nepotřebuju svěrací kazajku, ale úplně vobyčejný kalhoty, ale už jí to nijak nezajímalo a šla se věnovat nehtům.

Takže milý Bonprixi, vítězíš. A berou rovnou čtvery:-)

Nedýcháš...

Rok 2010
"Hrozně si v noci chrápal"
"Nojo, to bude asi to pivo..."

Rok 2012
"Chrápeš už skoro furt, ale nějak divně."
"To víš, už sem starší pán."

Rok 2013
"Dneska v noci si vůbec nedýchal, musela sem do tebe bouchnout. a taky tak nějak divně kňouráš."
"No jo, asi sem ukňouranec."

Rok 2014
"Nedýcháš už každou noc. Pošlu tě na plicní. Týden si byl na plicním ventilátoru, plíce si měl poškozený, kdoví, co se ti tam děje."
"Grrrrrr...."

Rok poté a po tisíci návštěvách lékařů
Půl pátý ráno, budí mě sestra po příjemné noci ve spánkové laboratoři.
"Pane Sejra, máte lehkou spánkovou apnoi. Večer nejezte, nepijte, nekuřte, nesouložte a bude to OK."

Rok 2018
Soukromá klinika Lenté
"Máte zúženou levou nosní dírku, proč to ve špitále neřešili? To je jedna z příčin špatného spánku a zejména chrápání. My vám to klidně opravíme, cca 37 tisíc si nachystejte. Spánková apnoe u vás je středně těžká až těžká. Pokud nechcete umřít na infarkt nebo usnout za volantem, nafasujete na noc dýchací přístroj, ten je na pojišťovnu. Nebo vám to opravíme tady, operačně, připravte si sedmdesát litrů."

Nyní
Nechcete někdo ledvinu? Stačí mi tak sto tisíc:-)

I já podlehl. Musel sem!

Skoro by se dalo říci, že se tomu nedalo vyhnout.
Neustále jsem zjišťoval, že něco nevím, ale všichni okolo jo.
Všichni věděli, co mají kde k jídlu, já ne.
Všichni viděli fotky ze svatby (to by mi tak nevadilo, ani vlastní svatební fotky mě nezajímají), ze společných akcí (to už mi trochu vadí), poslední fotky spolužáků anebo přátel, které odvál čas/zmizeli/umřeli (to už mi vadí moc, stárnu a jsem nějak emociálnější).
Všichni se "nachytřili" o způsobu odchovu matek z nouzových matečníků, já byl dutej jak ministerský dobroser po pěti kilech fazolí.
Všichni....všechno....všude....já nic.
Jo, už asi tušíte, facebook.

A tak jsem podlehl a založil si účet.
Nicméně fotky toho, jak někde sedím/stojím/ležím, oznámení že jsem zamilovaný/hladový/zklamaný/happy, sdělení o kvalitě stolice ani povídání o tom, jak jsem nafukoval žáby brčkem pojídajíc při tom solené brambůrky za zpěvu Ewy Marné Farné tam nečekejte. Stránka slouží toliko k tomu, abych se mohl podívat do jídelníčků restaurací, co nabízejí za chutnou krmi pro mé rozmlsané panděro, co vymysleli včelaři anebo případně co vymyslel někdo jiný a pak k tomu, abych se mohl pošklebovat nad fotkami známých a přátel, okukovat vnadné ženštiny, případně se hnusit nad sebou samým, když se někdo dopustí toho omylu a zaneřádí si účet mými fotkami.
Jo, občas tam dám fotku piva/jídla, protože to mě baví a aby mi ostatní mohli závidět, jak se mám dobře:-)

A teď vážněji.
Úplně chápu tu fascinaci facebookem mezi lidmi. Základní filozofií tohohle produktu je totiž to, že je to PRIMITIVNĚ JEDNODUCHÉ. Všechno jde samo, nemusíte vyvíjet žádnou aktivitu. aplikace vám všechno oznámí, na všechno upozorní, i na ten nejmenší prd, vše je notifikované, notifikace chodí do PC i do mobilu a věřím tomu, že už určitě někdo pracuje na tom, aby chodily rovnou do mozku (nebo aspoň do čipu pod kůží). Nemusíte vyvinout ani nejmenší úsilí a máte vše přímo pod nosánkem.
Asi jsem  nemoderní, nekulturní, neevropský, nemultikulturní a možná i nějaké slovo s koncovkou -fóbní nebo =istický (neboť tato slova jsou dnes velmi moderní) byste na mě našli, ale já si myslím, že vztahy, vzpomínky a vůbec sociální  vazby by neměly být PRIMITIVNĚ JEDNODUCHÉ. Pak se z nás totiž stávají primitivové.

Vlastně je půlka května!

Tohle mi blesklo hlavou včera ráno, když jsem v půl šesté ráno brouzdal travou k autu, slunce svítilo, ptáci doslova vřískali a bylo nádherné teplo. Celá scenérie připomínala spíše půlku července, než května. Trochu posmutněle jsem bloumal očima po zahradě, kde se poslední zbytky rostlin snažily přežít to příšerné sucho, zatímco jiné už to dávno vzdaly.
Ale některá zákoutí zas tak příšerně nevypadá:-)

Poslední fotka je staršího data, protože jabloně už jsou asi týden odkvetlé. Včera naštěstí malinko zapršelo, ale zas taková sláva to nebyla.


Taky nám přibyla na zahradě jedna nová, vícegenerační stavba. Naštěstí se to obešlo bez povolení úřadů, nebo aspoň nevím, že by nějaké povolení bylo třeba:-) Stavba je v současnosti osídlena dvojicí dam, z nichž jedné je již dva roky a cca. před 4 týdny povila tři tmavé potomky; druhá dáma je roční, a před dvěma týdny povila 4 potomky, z nichž dva jsou černobílí a dva vyloženě mnohobarevní. Což je velice vtipné, neb matka je zrzavá. Být to u lidí, byl by problém, tady, u králíků, je to naštěstí úplně jedno.
Nicméně, starší dáma, říkejme jí Ema, protože se tak jmenuje, nás úplně svým výkonem neohromila, pročež ji čeká další rande s krasavcem se sousední vsi, aby se předvedla v lepším světle:-)

Firemní výlet do Českého lesa se náramně vydařil, protože slunce svítilo, nikde ani jeden pražák, prostě ideální. Jen to trochu kalil fakt, že jsem po vyndání kola z vozu zjistil, že mi uchází duše a jen díky neuvěřitelnému nasazení jednoho kolegy se podařilo závadu odstranit.

Pravda, zkratka se mi trochu nevydařila a museli jsme asi půl kilometru kolo tlačit obtížným terénem, ale zase to bylo dobrodružné:-)

Výhledy neměly chybu.

Zběsilé výtvory nějakého šíleného umělce - ves Šidlákov.

V zaměstnání se mi podařilo změnit pracovní zařazení, takže již tolik nemusím jednat s - říkejme jim velice nadneseně - klienty, a místo těchto úmorných jednání se převážně věnuji testování a tvorbě dokumentace, což mi umožňuje zůstávat častěji doma. V poslední době totiž dojíždění do města stojí za ho..o. Že se někde něco opravuje, lze pochopit, ovšem výstavbu módních ostrůvků na začátku a konci vsi, údajně z bezpečnostních důvodů, považuju za nesmysl nejvyššího zrna. Tipuju, že jeden ostrůvek může klidně přijít i na milion korun, protože se kvůli němu musí předělat velký kus silnice včetně příkopů a chodníků. Ale zdroje evidentně jsou:-( Těším se, až první kamion ostrůvek zdemoluje. Nicméně důsledkem jsou neustálé zácpy a cesta, která trvala 25 minut, klidně trvá i hodinu a půl, což mi přijde poněkud neúnosné.

Ilustrační foto dopravního nesmyslu.

"Je to tópry, pán?"

Ač jsme vánoční orgie okolo smrku minimalizovali, přesto jsem pod ním objevil dárek, o kterém jsem nic netušil (protože většinou o dárcích tak nějak víme, ba se o nich přímo domlouváme)
Byla to poukázka na thajskou masáž do jednoho plzeňského saloonu.
Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem po nátlaku rodiny zvedl telefon a objednal se.
Ač rád všude chodím včas a raději o čtvrt hodiny dříve, zde jsem dorazil o půl hodiny déle, k nemalé radosti recepční. Ale naštěstí se to podařilo vyřešit, paní mi nabídla jen půlhodinovou masáž s tím, že voucher si vyberu příště. Takhle se získávají zákazníci:-)

A tak sem se odhalil, lehl si na postel a čekal. Do cimry vstoupila drobná ženština, zcela evidentně orientálního původu. Naštěstí (později sem to velice ocenil) vážila i s postelí asi dvacet kilo.
A hned se dala do díla.
Poměrně bystře nacházela různá místa, která jsou nějak vadná - a že od toho pitomýho počítače jich člověk nashromáždí! Takže jsem se různě kroutil a snažil se nenaříkat, když mi palcema mačkala úpony svalů na zádech a krku, mezižeberní svaly atd.
"Je to tópry, pán?" Snažím se, aby se mi hlas nechvěl:"Hmmmmmm..."
Pak přitvrdila. Nikdy jsem netušil, co všechno lze provádět koleny na zádech. "Je to tópry, pán?" "Uch......."
Pak se mi na ty záda postavila a vyskočila. "Je to tópry, pán, bolí?" Do rachotu lámaných kostí, drcené páteře a sténajících obratlů se moje neeeee rozhodně neznělo opravdově.
Ženšitna pro jistotu ještě výskok několikrát opakovala a pak slezla.
Myslel jsem, že mi budou muset přivézt invalidní vozík, ale kupodivu jsme se postavil sám a hle! Záda nebolela, celý jsem se cítil pozoruhodně uvolněně, různé ztuhlosti zmizely a i snad svět byl rázem hezčí.
A tak jdu příští týden zas.

Křikloune!

Byť jsem za posledních cca 5 let ztratil prakticky všechny iluze o pobliticích, kauza soudruha mlátičky Vondráčka mne přeci jen přinutila zvednout obočí.

Že jsou vládní úřady, ministerstva a všechny další teplé posty obsazeny spoustou exponentů bývalého režimu mne nijak nepřekvapuje. Různí Humlové, Babišové a jim podobní jen "sundali červené výložky" a vzali si jiné, jen manýry jim pochopitelně zůstaly - a tak mají dále potřebu ovládat, usměrňovat, řešit a nepřipouštět jiné myšlenky a názory.

Ovšem to co předvedl soudruh Vondráček, to už je vysoká liga. Ve velmi emotivním projevu v PS označil lidi, kteří otevřeně, v klidu a zcela v souladu s demokratickými principy řekli svůj názor, za křiklouny, to mě teda nasral. (a vůbec celý ten jeho projev ukázal, co jsou tihle lidé zač) A ještě se tvářil ublíženě a odvolával se na bezpečí své rodiny. Na co se měli odvolávat jiní, když jemu podobní mlátili "nepřátele režimu" posílali je do dolů na nucené práce?

V dnešní době, kdy většina lidí sedí doma, sleduje v zrnitý Modrý kód a Ulici, zbožšťuje sportovce anebo visí na ksichtoknize, je vůbec zázrak, že cca 30 000 lidí vstane a v hnusným počasí, ve všední den, vyrazí na náměstí něco říct.

A jeden z těch lidí, co se zvedl od počítače(!!!!) byl i náš starší. A teď je za křiklouna.
Hlavně, aby ho nečekaly nějaké perzekuce, dnešní doba do té před rokem 1989 nemá daleko:-(

Hoří hovno?

Sedíme v Plzni v podniku honosně zvaném Alfa, je sobota a my jsme celí natěšení na odborný program včelařské konference.
Ústředním tématem konference je objev partenogeneze a její objevitel Josef Antonín Janiš, dnes prakticky neznámý i mezi odbornou včelařskou veřejností. A pochopitelně první přednáškou je jeho život a dílo.
Někdy asi tak v půlce velmi zajímavé přednášky se přednášející dostává k jeho vynikajícím výsledkům pozorování a zkoušení různých postupů, materiálů atd. Jeden z jeho mnoha pokusů se týkal i zdroje dýmu pro vykuřování. (Vykuřování včel slouží v zásadě k sebeobraně včelaře - kouř evokuje ve včelách požár, pročež se včely vrhnou na medné zásoby, které do sebe ládují jak o život, aby mohly odletět na bezpečné místo a měly dost energie pro založení nového včelstva. Důsledkem je, že si prakticky nevšímají včelaře, který je tak ušetřen žihadel. a ještě dodávám, že bych si někdy přál, aby to těm včelám někdo řekl:-))
Ale zpět k vykuřování.
Pan Janiš zkoušel jako zdroj dýmu všelicos - trouchnivé dřevo, suchou trávu, piliny, hadry a jistě spoustu dalších materiálů a nakonec došel k závěru, že ideálním zdrojem kouře jest hovno, ovšem kravské.
Po sdělení takovéto informace se mezi sedícími včelaři objevuje paní a hrdě v ruce dřímá nádobu, z které se intenzivně kouří. Paní prochází mezi posluchači a dává přivonět.
Ano, pokud tušíte, že v nádobě dýmá hovno, máte pravdu. A světe, div se, vůbec to nesmrdí, naopak je cítit, jako když se pálí suchá tráva.
Takže ano, hovno hoří:-)

Jen si nejsem jist, jestli se to mezi včelaři ujme.

Vánoční pracoviště

Momentka z vánočního pracoviště:-) Ve sklence je sekt Chardonnay z nedalekého Starého Plzence

Cože, vánoce?

Ano, přesně takhle hloupě jsem se optal v neděli večer ženy, když mě odtrhovala od počítače.

Poslední měsíc byl ve znamení stresu, který jsem nedokázal zvládat. Novela (blbá, stejně jako všechny novely) stavebního zákona a touha vedení firmy zásadně přepracovat náš produkt vytvořily předpoklady pro báječný průser, který bude následovat po vysilující práci.
Pročež jsem trávil u noťasu někdy i 15 hodin denně, abych podával výkon, o jehož smysluplnosti silně pochybuji, špatně jsem spal, usínal únavou v osm a v půl druhý ráno jsem byl vzhůru a celý měsíc (nebo dva?) mi zmizely za zády jak kocovinový plivanec v řece, i se stejnou pachutí v puse. A ve vědomí mi sílila myšlenka, jestli je tohle to pravé, ořechové, jestli si takhle představuju dalších dvacet let života.....?
(P.S. Někde jsme četl, že počítače nám pomáhají odstraňovat problémy, které by bez nich nevznikly)

Ovšem díky tomuto pracovnímu vypětí mi uniklo, že se blíží vánoce, že jsou adventní neděle a podobné atrakce. Ani tradiční vlna zběsilosti v boji o košík a  nadějné místo ve frontě u kasy, ukrutné, uši drásající songy, ohavné figuríny vánočních hrdinů a blikající řetězy omotané okolo thují u výstavních předměstských domečků se mi nedokázaly vetřít do vědomí.

Nicméně vánoce jsou fakt za dveřma, uniknout se před nimi nedá a 15 hodin u noťasu už fakt sedět nechci, tak co s tím?

Otevřel jsem lahev medoviny a svolal rodinnou poradu. A usnesli jsme se, dokonce jednohlasně, že si vánocema nebudeme komplikovat život. Dárky omezíme na  minimum, ke všeobecnému pobavení jsem se přiznal, že ponožky a trenýrky považuju (pro mne) za dobrý dar, protože sám si je nekoupím (nesnáším nakupování oblečení) a ponožkožrout a trencložrout mi občas působí velké zásobovací obtíže. A dětská přání (mladší - mobil, noťas, tablet; starší - malý urychlovač na zahradě) nehodláme plnit. Načež si tedy oba hoši objednali nějaká zajímavá trička.
Nebudeme píct cukroví, mejt okna, věšet záclony ani dělat jiný podobný taškařice.
V obecním lese nám hajný ukázal malý smrček, náletový, který si můžem ufiknout. Ten zlehka ozdobíme a někam ho postavíme v obýváku, protože strom hezky voní.
Nikoho nebudeme zvát a nikoho navštěvovat, včetně příbuzných, jen pokud budou sami chtít.
Uvaříme si něco dobrýho a pěkně pohromadě, v klidu, povečeříme.
Místo v obchodních centrech, mezi hromadama balícího papíru a křečovitě se šklebícíma příbuznýma půjdeme někam do přírody, do ticha lesa a opuštěnosti strání.
A důstojně, tak jak nám to velí paměť prapředků, oslavíme slunovrat.

A v šuplíku mám stále připravený koncept výpovědi a dojednanou schůzku na pracáku...

Prachy potřebným

Určitě se všichni shodneme, že v naší zemi existuje spousta lidí, kteří nemají na růžích ustláno. A není to vždy jejich vinou - oběti úrazů, násilí nebo jen špatné karmy.

Pokud někoho takového znáte, dejte mu přečíst tenhle článek:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/kraj-zaplatil-za-rekreacni-areal-temer-300-milionu-novy-hotel-v-nem-pronajal-za_1711060601_ogo 



Evidentně je těch prachů na krajích dost a dost....

Soutěž!!!

Kdo pozná, co je níže na fotce za ovoce, vyhraje lahev vína, které z něj v současné době vyrábím. (pokud se ovšem to víno povede, že:-))

Aby laskomin nebylo dost, přidávám fotku jehněčího hamburgeru. Navštívili jsme v sobotu Street food festival v Plzni, více méně na přímé vyzvání našeho intelektuála, který tam pomáhal v jednom stánku s pivem. No a bylo to moc dobré. Ceny ovšem nelidové, v jednom případě, kdy jsem se nechal zlákat na domácí bezovou limonádu, bych to skoro označil za podvod, protože domácí limonáda se sestávala z průmyslového sirupu, který mi pani nalila do kelímku, přidala sodovku, lístek čehosi a kolečko feferonky. Takhle si za pade domácí limonádu nepředstavuju.
Hambáče jsme dali dva, nebylo jim co vytknout. Vůbec nechápu, proč mají ještě lidé tendence jíst u McDonalda, kde za ty samý prachy dostanou výlisek z umělé hmoty připláclý mezi dva jiné výlisky z umělé hmoty + pilin, to celé oblité ropnou emulzí s přídavkem opičích chcanek.
Jeden hambáč mě silně inspiroval - úžasně vyladěná kombinace hovézího masa a karamelizované cibulky. Zvláštně sladké, ale velmi dobré. Myslím, že už se velmi těším na grilovací sezonu. Jen doufám, že to někdo nezakáže, protože grilovaný maso je určitě ukrutně nezdravý, cigára už sme zakázali, nic se nestalo (naopak, lidi maroděj čím dál víc) tak bychom mohli zakázat grilování masa. Navíc spalováním dřevěnýho uhlí vzniká CO2 a to taky není dobrý.

"Nemáme přezůvky!"

Moje žena vypadá u PC značně vyděšeně. "Tady to píšou!" volá na mě. Jdu se podívat a opravdu, lakonické sdělení Zejména žádáme studenty dálkového studia, aby do školy nosili přezůvky! na stránkách SOU Blatná nenechává nikoho na pochybách, že to myslí vážně.
A tak jsem si musel koupit přezůvky a žena též. V pátek totiž nastupujeme na učiliště, do party podobně máklých lidí, kteří si myslí, že včelaření je skvělá zábava/koníček/relax/přivýdělek (další pozitiva a sociální jistoty si dosaďte sami:-))
Myslím, že není třeba říkat, že nic z toho není úplně pravdou a spíš by se hodila slova jako dřina/voser/prodělečné/jaužihadlo atd.

Nicméně podle referencí lidí, kteří to absolvovali, to bude stát za to. Většina s těch, se kterými jsme hovořili, nám bohapustě záviděla, protože kdyby to jen trochu šlo, šli by na učňák podruhé, což bylo poprvé v životě, co jsem někoho slyšel něco takového říkat o škole.

A tak se těšíme na předměty jako biologie včely, včelí pastva, ekonomika včelařského provozu, zpracování včelích produktů (přednáší výrobce medoviny) a podobné předměty a dále na velké množství praxe pod vedením lidí, kteří v oboru něco znamenají.
Žihadlům zdar:-)

Ostrava III.

Po strhující návštěvě Dolních Vítkovic chceme navštívit hořící haldu - haldu Ema. Po krátké poradě se rozhodujeme jít pěšky, po jakési údajně fungl nové stezce, což se později ukazuje jako nedobrý vtip. Stezka pojmenovaná jako Jantarová vede po staré asfaltce (to by ani tak nevadilo), ale nikde není nic značené (pravděpodobně masivní dotace zmizela v kapse nějakého lokálního budižkničemu politika), takže nakonec přelézáme koleje, podlézáme policejní pásky se zákazem vstupu, chvilku nasíráme šoféry u kruhového objektu, ale naštěstí  ne moc dlouho a za chvíli stojíme u budov bývalého dolu Karolina, které jsou krásně opravené a pravděpodobně budou sloužit pro nějaké kulturní aktivity.
Dojem ovšem kazí nedaleký supermegaultrahypermarket, který sem tam vedle krásné cihlové architektury hodí jak cibule do poháru se šlehačkou a ananasem.
Vyrážíme dále, jenže začíná pršet a to docea intenzivně, takže trávíme příjemnou půlhodinku pod mostem. Sice pršet přestává, ale obloha nepůsobí pozitivně, takže trasu úměrně krátíme a končíme na Slezskoostravském hradě, kde to také není nezajímavé. Např. velmi zajímavou se jeví slečna v občerstvení, které je cca 18, velice pohledná a má tak neuvěřitelně krátkou sukni, že vlastně žádnou nemá, pročež všichni pánové na nádvoří míso studia historických artefaktů studují její červené krajkové kalhotky:-)
I já bych studoval, leč jsem pod přísným dozorem a v zájmu mého duševního zdraví (prý) jsem vlečen do sklepů, kde je jakási šílená výstava záhad a tajemství - UFO, bigfoot apod. Něco vypadá uvěřitelně, něco je děsný bullshit (např. údajný vrak Noemovy archy).
Z hradu odjíždíme tramvají do centra a uklízíme se do minipivovaru, kde nám nic nechybí.
V pohodičce přenocujeme v areálu Dolních Vítkovic, ovšem ještě předtím asi hodinu sedíme na lavičce pod vysokou pecí, fascinovaně čumíme na hru světel na potrubích a zábradlích a pijeme u toho výborný pivo z minipivovaru.
V dopoledních hodinách usedáme do Regiojetu a odpoledne jsme doma jako na koni.

Hornická Ostrava má veliké kouzlo a jsem rád, že jsem tam byl.

Ostrava II

Po úžasné noci v bývalém bordelu přichází druhý den v Ostravě. Vytyčili jsme si několik cílů, z nichž absolutní prioritu má přestěhovat se do lepšího bydlení a navštívit areál Dolních Vítkovic.
Vsedáme do tramvaje a jedeme do Vítkovic, kde máme dojednáno bydlení přímo v areálu železáren, v hotelu VP1 Hotel vznikl z bývalé ubytovny, takže na vás dýchne atmosféra plných pokojů, paland, mastných papírů od sekané, zbytků polívky v hrnci, pachu linoela a zvětralého piva. Nicméně je tam čisto, ubytování je laciné, bohužel tam ovšem chybí nějaká hospoda, takže pokud chcete večer posedět a nejste takový magor jako já, abyste seděli pod vysokou pecí a nábožně vzhlíželi vzhůru, cucajíc přitom pivo z minipivovaru v PET lahvi, musíte si zavolat tágo a jet do města.
V průběhu dne několikrát jedeme prakticky skrz celé město, takže poznáváme lesk a bídu kurtizán města.

Devastující kroky reálného socialismu jsou prakticky všudypřítomné.

Krásná, bohužel nepřístupná věž dolu Jindřich skoro uprostřed města. K šachtě se těsně přimykají paneláky a vypadá to - no příšerně.

Ve městě, krom pro mne zajímavých montanistických památek, není prakticky nic k vidění, takže krom cesty do a z minipivovaru nijak netoužíme být v centru déle, než je nezbytné. A slavná Stodolní je prostě jenom ulice.

Raději procházíme areál Dolních Vítkovic a ačkoliv nejsem nějaký megafanda industrialu, tohle mne dostává do kolen.

Pohled na část areálu, zhruba uprostřed je Gong.

Areál dolu Hlubina, to ošklivé nalevo je pozůstatek koksárenské technologie.

Úžasná změť rour, schodů, podivných technologických celků je svým způsobem velice krásná.
Spolu s průvodcem stoupáme na vrchol vysoké pece (cca 85 m) dozvídáme se něco z technologie a historie a nahoře se kocháme výhledem ze šroubovice, kterou vymyslel architekt Pleskot.

Ještě navštívíme Gong - to byl původně plynojem, do kterého velmi zajímavě vsadili divadelní sál, kavárnu apod. V kavárně mne upoutala podlaha - tlusté ocelové pláty, které jsou pravidelně snýtovány a celé to prostě vypadá úžasně technicistně.

Podlaha - Gong

I žena je uchvácena, protože celý areál (ačkoliv je tam určitě spousta další práce) je prostě neuvěřitelný, zvláštní a neopakovatelný.
Rozhodně se tam dojeďte podívat.

Odpoledne vyrážíme dále...