Tenhle Silvestr bude pro starý

namažeme si chlebíčky zelenožlutým hlenem a přiťukneme si dvojitým panákem dětského Panadolu

Víte co, kdybych měla někdy zase tendence povyšovat se nad tím, že nesnáším nucený pití alkoholu ze zaprášený flašky Curacaa, protože byla jediná, co zbyla v dolním regálu oddělení lihovin, tak mě připomeňte tenhle konec roku. Nebo taky klidně Silvestr 2010, kdy venku lítaly petardy, já  se svíjela v kontrakcích a z vyškublé kanyly v předloktí stříkala krví po zmatených sestřičkách jako v Kill Billovi, protože k tomuhle levelu to letos doufám nedohraju.

Žmur onemocněl stylově na Štědrý den, přitom byl ale ještě natolik společenský grand, že to na sobě nedával kromě skelného pohledu moc znát a vytrvale chodil vykrádat krabici s lineckým horečka nehorečka.

Odpoledne už začal doslova odpadávat, a protože jsme trávili Vánoce v Brně a já neměla po ruce svoji lékárničku se zaručeným neonově růžovým dětským sirupem, tak jsem zaimprovizovala a rozdrtila mu čtvrtku dospěláckého Paralenu. Vysypala se z něj hromada bílého prášku jako po víkendové razii v tanečním klubu. Lajnu jsem nahrnula do lžičky, štědře zalila domácím malinovým sirupem a nalákala důvěřivé jehňátko na bonbón. Spolknul to, ani nemukl. Za dvacet minut Žmur břitce vyskočil z údolí stínů, začal divoce tančit a rozpažovat na „hajdom hajdom tydlidom“, obíhal kolečka kolem obývacího pokoje a objímal překvapené hosty. To jsem šla radši krabičku od léků zkontrolovat a vážně rozmýšlela nad variantou, že si jednu zázračnou taky nadrtím, protože mě po posledních probdělých nocích pořádně nespraví ani vrchovatě třílžičková káva. Žmur rozdal dárky, úsměvy a věnování a poté se svalil za křeslem, zčervenal a zesklovatěl do původního stádia a od té doby vlastně přibylo jen chrchlanců, stupňů na teploměru a odvolaných plánů.

„Luc, my na ty hory dorazíme až v neděli, to už bude určitě dobrej“, kojím se falešnou nadějí, když se Žmur jedno ráno vzchopí a přejíždí vlakem panáčky na kolejích, což je u něj známka pevného zdraví, alespoň toho fyzického. „Tak nic, omlouvám se, ale prostě nedorazíme a shnijeme v Praze“, pokračuju zlomeným hlasem ve stejném telefonátu dnes dopoledne. Prý je tam azuro, plno sněhu a pošlou motivační fotky. Přes bezvýchodnou situaci ve mně pořád hlodá červ nějakého pozitivního vývoje. Přece jsou úplně špatný jen ty věci a zážitky, na který se člověk může potrhat těšením se a potom se z toho vyklube maximálně tak ponorka nad pokerem nebo otrava metylalkoholem. Takže pokud existuje nějaká spravedlnost, mělo by to mělo zafungovat obousměrně, ne? 

Když ji nebudeš dráždit, nebude si tě všímat

Přepis do opičí řeči: když si tě nebude všímat, začni ji dráždit

Výlet do Andaluzie v zimě doporučuji hlavně vyznavačům samoty a westernů, ve kterých není nouze o města duchů. U moře jsme byli většinou jediní ubytovaní v celém resortu a často byla požadována konfirmace ubytování, jestli to opravdu myslíme vážně a nepopletli jsme si měsíce v kalendáři. Recepční docházely do práce často jen kvůli vydání/převzetí klíčů a když jsme se jedné z nich zeptaly na nejrychlejší cestu k pláži, málem se pokřižovala. Pravda, teplota okolo 18 stupňů a silný vítr přeje ke koupání spíš zimním plavcům na Vltavě, ale jsem si jistá, že kdybychom tam potkali někoho ze Skandinávie, už by řádil ve vlnách. I tak jsme byli jako jediní v tričkách a mikinách snadno rozeznatelní od místňáků zahalených do několika vrstev zimního oblečení, kulicha a rukavice nevyjímaje.

A potom byla místa, kde jsme se sami nikdy necítili. Bodeqy a bodequity, patiserie a heliderie, kde ke sklence sherry nikdy nechyběla miska tapas a iberijský jamón; mimochodem sušená prasečí kopýtka visela a voněla od velkých supermerkados po cukrárny a přes zahnívající vizuální dojem a mrtvolné výpotky bych klidně byla ochotna živit se půl roku jen tím prosoleným masem z kýty a čerstvou bagetou. Já, bývalá vegetariánka a fanoušek tofu pomazánek s ředkvičkou! Možná že právě jamón je tou pravou příčinou, proč jsem se vrátila viditelně těhotná až ze Španělska.

O odrzlosti gibraltarských opic toho bylo do internetu vytesáno už dost, snad příliš mnoho na to, abych nepocítila touhu vám napsat pravý opak; že jsou to chlupatí lidičkové, kteří sdílí 97% DNA s lidmi jako je matka Tereza a mým dědečkem, který za války nosil jitrnice partyzánům a děti měl až po svatbě.

Gibraltarský opice jsou bratranci grázlů z Mírova. Bestie, které nechají bez povšimnutí projít hlouček britských výrostků a nechají se v klídku vyfotit aniž by je napadlo třeba jen přerušit kopulaci a zahrozit pěstí do objektivu. Gibraltarský opice z apatie vytrhne mírumilovná zenová bytost (rozuměj já), která prochází okolo bez snahy pořídit si dvacet totožných fotek jejich zlosyních ksichtů a šťourat do nich přitom klackem, aby docílili patřičné pózy. Takže mě právem překvapilo, že se mě najednou houpe za krkem něco o váze a smradu zmoklého foxteriéra a šlachovitou pravačkou zkušeně otevírá zip na batohu, zatímco levačkou vyhazuje na zem nepotřebné věci jako kapesníčky, mapu a pas. 

Naštěstí nejsou zase až tak moc vychcaný, aby pochopili, že se na ten červenej sešitek díky zfalšování jediné fotky můžou dostat do letadla a vést místo mě spokojený život s teplou vodou a splachovacím záchodem místo rozmázlých hoven na skále. To jsou ta zbývající 3% odlišné genetické informace.

Sbohem a šáteček

zamlženej teploměre, první vločky, již bezhlavý Mikuláši s tukovou polevou, topení puštěný na pětku. A kdo si půjčil moje jediný palčáky z kapsy u kočáru a myslí si, že na to kdovíjak vyzrál, tak ta kožešina je pravej polyester za stopade z loňského výprodeje v H&M. Jasně, vypadají fakt teple, ale i za směšné pražské plískanice se rychle promění v kilovou nasáklou houbu na každé ruce a jestli se na něco hodí víc, tak jako bujón do zeleninového vývaru.

Protože jestli vám v příštím týdnu něco napíšu, tak to nebude rozhodně aktualizace letošních omrzlin ani o degustaci spařeného krabicáku na předvánočním trhu.

Přede mnou se lákavě vrší komínky z letních triček, cestovních dokladů a vlhčených kapesníků. Dnes odevzdáme Žmura k babičce, v sobotu povečeříme kebab v Berlíně a v neděli už budeme trhat mandarinky ze stromu a vyškubávat opičí chlupy z pouzdra od foťáku na gibraltarském útesu.

Čerstvý zápisek přímo z cest neslibuji ani nevylučuji, jen doufám, že nebude za příležitosti dvoudenních žaludečních nevolností v pošmourném hotelu U dvou švábů jako v Ho-Či-Minově městě. A kdybych se na to náhodou vykašlala, tak hasta luego přespříští týden!

33

Původně svým narozeninám chtěla věnovat jen krátký retrospektivní výčet svých životních úspěchů, ale po přečtení mně to rozsahem přišlo mnohem vhodnější spíš na twitter (zdatnější vykrádači si to můžou vyhackovat v mých konceptech na bloggeru). A po zážitcích tohoto víkendu si myslím, že právě uplynulé dva dny krizi středního věku charakterizují daleko lépe a do hloubky.

V pátek jsem se vydala s holkama do Báru (mezi holky zahrnuju i Houbu, aby se dějová linie netříštila hned od začátku). Začátečnicky jsem podcenila nutnost rezervace v pátek večer, takže jsme táhli po dalších třech hospodách, než jsme našli zaplivaný volný stolek v klubu s ojebákovanýma barmanama a objednala jsem panáky pro všechny a deci bílého pro sebe.

Tím pádem jsem měla povolené kvóty alkoholu do poloviny vyčerpané, zatímco ostatní byli zhruba na 10% své kapacity. Houba na půl procentu běžné konzumace. To mi přišlo vyloženě sprosté, taky jsem mu to řekla a ještě si díky tomu uvědomila, že jsou to už třetí narozeniny v řadě, kdy jsem buď těhotná nebo kojím. Odpřisáhla jsem si tedy za svědectví všech přítomných, že příští narozeniny oslavím jako dospělý člověk a pokud by mě snad přistihli, jak se zastřeným pohledem vyprávím bláboly, že děti první měsíce svého života prospí a Žmuřík si nemá s kým hrát, tak spoléhám na jejich přátelskou herdu do vaječníků a zavčas vyhledám kastrační komisi.

Dostala jsem strašné množství sladkostí a sladkých parfémů (takže jako sekundární výstupy tento týden očekávám kandidózu a pár kilo navíc), slevové poukázky, těhotenský olej, skleněnku, omáčky na suši, brože a skládací tašku ve tvaru jahody, ze které se dá udělat pod tričkem špičaté prso Madonny z 80.let. Vymetli jsme strašné pajzy s nesplachovacíma záchodama a bylo fajn vidět se v původní sestavě, i když jsme se rozstěhovali po celém městě. Za cenu té oběti, že musím být o rok starší a střízlivá zrovna já.

V sobotu jsme odjeli s Milým a Pižmurem do Brd, protože mě osvítil záblesk, že jsme dlouho nenocovali mimo Prahu. Vybavila jsem si dávný zážitek z vojenského prostoru, kde jsme se nejdřív dramaticky vrhali do příkopu před každým místním houbařem, potom se otrkali a nakonec nás se zabahněnou hrudí ze zákopů odchytla a vyhostila lesní stráž (jen díky tomu, že jsme kouřili špeka na kopci, ze kterého nás bylo vidět z širého okolí. Ale ten výhled!)

Objevila jsem tak hotel Bouchalka s Kolibou, útulnou náruč na výspě vojenského újezdu, v srdci panenských hvozdů s nedalekým partyzánským úkrytem a domácí stravou.

Ukázalo se, že internetové stránky toho podniku psal realitou zklamaný autor fantasy, nebo jsem je nečetla dostatečně pozorně. Rozhodně teda do fotogalerie zapomněli vyfotit pohled z ložnice na parkoviště kamiónů, protože hvozdy a výspa leží pár desítek metrů od dálnice na Plzeň a v Kolibě dostanete halušky tak maximálně z čínských blikátek na stropě. Jídeláku vévodí kuřecí steak s broskví, ale ani tuhle gastronomickou sebevraždu bohužel nemůžu považovat za nejhorší zážitek výletu do přírody.

První, co vás udeří při příjezdu na Bouchalku přes všechny smysly, je pach jímky, pštrosi za plotem a zmíněné centrální parkoviště kamiónů. Protože Žmur spal, měli jsme čas navzájem se v autě přesvědčovat, že bude vhodnější vrátit se po krátké procházce do Prahy. Nakonec jsme podnikli dvě paralelní obhlídky objektu. „V restauraci mají ubrusy z plastu a umělý kytky, je tam pár osmahlejch týpků z východu, co hrajou automaty a po personálu žádná stopa“, hlásil Milý.

Potom jsem podnikla opatrný výpad zadním vchodem. Za kouřovou clonou a zežloutlými závěsy se protahovala kočka se zanícenýma očima, řidiči kamionů mě počastovali zkušeným prasáckým pohledem a servírka vrávorala na klíně týpkovi v montérkách, který se na mě povzbudivě usmál svým dvouzubým hnědým chrupem, asi aby mi dodal odvahy. Že jde o servírku jsem usuzovala jen podle flekaté kanýrkové zástěry na minisukni. Za běžných okolností bych zalhala, že potřebuju na záchod a potom utekla okénkem, ale symbióza kamioňáka a prostitutky ve výsluze jako ráčka poustevníčka se sasankou mě tak fascinovala, že jsem zůstala stát a vyslovila přání potvrdit zde svou rezervaci ubytování. Servírka mě odmávla cigaretou směrem k recepci někde v oparu za barem, kde seděla asi z pracovních důvodů ospalá babička ve vytahaných elasťácích a reklamním tričku. Protože zodpovězte si sami, obstála by na tomto bohem zapomenutém místě dvacetiletá kyprá absolventka střední hotelové?

Milého překvapilo, že jsem se vrátila s orezlým klíčem a ručníky, ale bez větších protestů vyndal klíčky ze zapalování a šli jsme se ubytovat. Kamrlík smrděl po benzínu, sexu a varně pervitinu, Žmur kvitoval televizi a dalo docela práci odtrhat mu prstík po prstíku z ovladače a vyšoupnout ho ven. Les byl v pohodě až na to, že je partyzánský úkryt zabetonovaný, zpěv ptáků přebíjí monotónní hučení dálnice a na zpáteční cestě k penziónu z mlází vylezl kamioňák dvojzubec s dámskou společností. A nebyla to servírka!

Po vycházce jsme z mravnostně-výchovných důvodů zavrhli restauraci u parkoviště a vzali Žmura na večeři do přilehlé Koliby. Chytli jsme poslední stůl, přetlak místních vysvětlovala velká cedule „Dnes živá hudba!“ Utéct nebylo kam a tak nás čekalo pokračování Fontány pre Zuzanu II. Na plac nastoupil bodrý chlápek s klávesami a zpěvačkou zhruba o polovině své výšky i váhy a začala vykrádačka světových i domácích interpretů. Že se nemůžu opít mě zamrzelo daleko víc než v pátek. A jak jsme správně uhodli, za půl hodiny byl parket plný a za hodinu už úchyl v džínové košili vytahoval své taneční partnerce rolák do podpaží a pleskal ji po stehnech při každém zakvílení kláves. Za hodinu a čtvrt jsme se ještě rádi odebrali do našeho hnízdečka lásky. Bohužel genius loci zapůsobil i na Žmura, takže se ve spánku neklidně převaloval a hýkal. Co si pamatuju, usnula jsem až nad ránem a vzápětí mě vzbudila šťamrání ukazováčku pod oční víčka. „Haló! Mámo! Táto!“

Malý blondýn s velkou botou

Případ podivuhodně nadměrné obuvi vyřešen!

To si tak sedíme s F. na lavičce a popíjíme svařák. Žmur poskakuje v dohledu a právě uprostřed naší napínavé debaty, do kterého doupěte neřesti se půjdeme ulít, až ho odevzdáme otci, se vrací bez boty a brousí asfalt ponožkou.

„Kde máš botu, Žmure?“ „Tam“, ukazuje pár metrů do křoví. Botu nazuji a pokračujeme v dohadech, zda je pro naše účely vhodnější hašišová nora nebo pánský strip bar, když se F. letmo otočí a ohlásí „hele, on ji zase nemá!“. 

To už při opětovném nazouvání Žmura zatím v duchu nespravedlivě obviňuji, že se přiučil další z nekalých hackerských útoků na moji trpělivost, podobně jako s házením použitých fuseklí do separačního koše na plasty, když ztratí botu znovu a demonstrativně jen pár kroků před námi. 

„To už je nějaký divný“, zadumám se. Takové výstřední chování by člověk čekal od plážové obuvi, ale ne kožených kotníkových botek, o kterých navíc víte, že získaly tento nepříjemný zlozvyk právě dnes odpoledne. Má levou na levé, pravou na pravé? Má. Nejsou nějaké velké? Ano, Žmur se sice může chlubit už v raném věku chodidlem předškoláka z basketbalové rodiny, ale tak velké? 

Detailně rekognoskuji botu, číslování sice nenacházím, zato mě do očí udeří rozmazaný nápis VERUNKA napsaný na pásce uvnitř růžovou fixkou. Nápis už je patřičně rozpitý a odrbaný, takže to může být taky klidně BARUNKA, ale rozhodně tam nestojí ŽMUR a rozhodně mu nečmárám do bot nekvalitníma růžovýma lihovkama!

Po krátké úvaze, kde Žmur k novým botám přišel, jsem dospěla k podezřelé dětské herně na kraji Vinohrad. „Třeba to bylo tak, že nějaká cizí nezodpovědná matka ukradla boty chudáku Žmurovi“, utěšuje mě F., ale planě. Můžete totiž odejít v relativním klidu a pohodlí ve větších botách, ale neuniknete z místa činu v botách o tři čísla menších. Nemýlila jsem se.

Na recepci měla zrovna službu důchodkyně, která si v dětském centru zřejmě odpykává svůj karmický trest, protože nenávidí všechny hlučné děti a dostává se do nezvladatelných stavů třesu, jakmile hračky nejsou na svém místě. Pokud by stařena naspořila z penzijního připojištění na svůj vlastní podnik, seděli by tam nevychovaní spratci přivázaní k židličkám provázkem a na hračky vyrovnané podle pravítka by se jenom dívaly. Tahle bývalá esesačka na výslužbě přede mnou právě vyslýchala matku podezřelou z nezaplacení chybějící částky za kurzovné. "Tak kdo mi to teda nezaplatil, když ne vy? Jméno a příjmení? Nahlaste vaše jméno!“ Nervózně poklepává těžítkem do stolu.

Když jsem přišla na řadu, byla už tedy tak akorát přednasraná a stačilo ji dorazit větou: „Víte mě se stala taková nemilá věc...zřejmě jsme si s někým vyměnili boty...“

„Boty? Boty! To bych řekla, že tady někomu chyběly boty!!!“ Těžítko se chystalo opsat trajektorii k mému čelu. „Tak abyste věděla. Ta holčička z toho utrpěla šok. Plakala, museli jsme ji tady všichni utěšovat a půjčit jí na cestu domů papučky!“

Připadala jsem si, jako bych vlastní roztržitostí zaměnila a unesla podobné blonďaté dítě, jen o pár měsíců starší, a ne pár podělaných bot. Lstivá důchodkyně navíc otevírá svou vrásčitou dlaň a tváří se, že situace vyžaduje odškodné nebo alespoň proviant a tak jsem jen zamumlala něco o bonbónech pro holčičku příště, v šatně si vybrala další podobné botky a vypadla s přesvědčením, že se vidíme naposled. Pokud jsem totiž v rozčilení opět zvolila jinou velikost, situace je řešitelná snad jen za pomocí kapsle kyanidu, kterou před ní osobně rozkousnu...

Tajný a hajný

Pravdou je, že můj přístup ke kultuře za poslední rok zaznamenal poměrně přelomový a pro mnohé nechutný vývoj, proč si to nepřiznat. Něco jako když se z vegetariánky stane bulimistická čtvrttunová Američanka s kožní mykózou v každém ze svých mnoha laloků a ňader. Otázka už zkrátka nezačíná „na co?“, ale „mám hlídání“? 

Díky tomuto neortodoxnímu přístupu mě přestane číst nejeden vyznavač artových indočínských filmů a HIV pozitivních tanečních skupin z Nigérie, ale nebudu si darmo zvracet do vlastních bot. Na koncerty Justina Biebera je to pro mě pořád ještě dlouhá a trnitá cesta, i když už jsem si sem tam naběhla, jako naposled na Hrdém Budžesovi (i přes Báru Hrzánovou a poměrně sexy recenzi je to kus urputně se usmívající trapárny, která by si zasloužila sestříhat do maximálně 15 minut hutnějších pasáží)

Co bych se třeba před pár lety nenadála, je zjištění, že ze stažené bondovky uvidím více než úvodní song a potom až závěrečné titulky, než si půjdu rozespale vyčistit zuby. A že půjde Psice do multiplexu na Skyfall?! Odolá nevyrvat mlaskajícímu divákovi před ní kyblík s popcornem a nevysypat mu ho za tričko?

Navzdory  mé virtuální přípravě a uklidňujícím článkům, jak jsou na tom multiplexy špatně s návštěvností, vás mohu ujistit, že týden po premiéře budete obklopeni plným sálem lidí a že si sebou hodně z nich vezme o dost hlasitější sváču než relativně neškodní drtiči popcornu. Uprostřed je sice nejlepší výhled, ale je potřeba se smířit s nutným zlem, že potřebu vykonáte až po filmu nebo pod sedadlo, nehledě na chmurné vyhlídky v případě požáru.  Ty dvě a půl hodiny filmu úměrně svému věku bez záchodu vydržím v pohodě, ale pokud k tomu přičtu 40 minut debilních reklam, už se dostávám k zamyšlení, jak tady kurva může stát  lístek skoro dvě kila, když by se dal film s tučným ziskem zasponzorovat jen z kapes inzerentů?  

A teď dost škarohlídství: úvodní animace: dostala mě, exteriéry a kamera:  skvělé (plavba na ostrov duchů Hashima se mi vizuálně vryla do mozku asi úplně nejvíc),  příběh: nejenže nějaký byl (tady vidíte, že má očekávání nebyla vysoká), ale od začátku šlapal tak dynamicky, že jsem byla ochotna zapomenout i na to, že Daniel Craig vypadá jako Ukrajinec s odstátýma ušima  a měla jsem za něj zpocené dlaně. Ale mě se ve filmech stejně většinou líbí víc holky. A Bérénice Marlohe byla bez make-upu a s monoklem daleko krásnější než v šanghajském casinu.

Necelé dvě hodiny jsem tedy kamínek po kamínku stavěla svůj nový pohled na bondovky, když přišel závěr, po kterém museli lítostí a vzteky ublinkávat do kyblíků i popcornáři: Bond se vrací na skotskou vysočinu do svého rodné chaloupky (lépe řečeno gotického velkopanství, původem zřejmě filmařská stavba vzniklá defaultně pro natáčení horrorů), aby spolu s M. očekával nápor asi stovky ozbrojených mužů jen s kulovnicí po svém otci a za pomoci vousatého hajného na vejminku.

Dobře, nemusíte mi vysvětlovat, že u Bonda se má snít, ale hajný prostě patří do krkonošských pohádek nebo německého porna. Nezachránila to ani transformace Miss Moneypenny ze špatné ostřelovačky na kvalitní sekretářku, ale jen díky těm prvním dvěma třetinám skvostného filmu lístky na další bondovku? With pleasure!

The Prostitutes

co má společného hudební skupina a můj hlas?

O čem to dnes rozhodně nebude? Třeba o tom, že Psici objevil skaut prozatím neznámé hudební skupiny s velkým potenciálem a nalinkuje vám teď odkaz na myspace a nový singl.

Minulý týden jsem ztratila oko, tento hlas. Jasně, vím, že pro větší popularitu tohoto blogu by mi prospělo napsat spíš o ztracených kalhotkách. Ale spodní prádlo mi na sobotním koncertě Prostitutes v Akropoli drželo neochvějně na svém místě. Tak dobře zase nehráli. Ale jinak to byla příjemná oddychovka, o to lepší, že mi zesvětlila moje dny slaměného vdovství a že mi druhej den nebylo blbě, protože z decky bílýho homeopaticky naředěného v litru sodovky to prostě snad ani není technicky možný.

Ačkoliv přiznávám, že zrovna k tomuto postu by snad nebylo ani došlo, kdybych se předtím trochu nerozpáradila pár likérovými pralinkami. A pokud bych poslední z nich nedala somrujícímu Žmurovi, mohla bych teď chraplavě začínat potřinácté začátek perníkové chaloupky a stejně by jen běhal dokolečka a strefoval se mi do čela míčkem. Alkohol, to je věrný přítel osamělých žen a nespavých dětí.

Ale zpátky k sobotě. Ještě jsem vám nenapsala, že jsem byla kromě vyhazovačů asi nejvyšší účastník celého koncertu. Možná k tomu přispěly nové boty na klínku a možná jsem se jen ocitla na privátní party lidí s poruchou růstového hormonu, to už se nikdo nedoví. Měla jsem sice super výhled, zato letmé shlédnutí dolů na cizí temena a lupy na ramenou rychle omrzí. Po posledním přídavku kdosi ze zlomyslnějších zakrslíků zasprejoval nějakým svinstvem chodbu před východem, takže jsme vycházeli solidárně se dusící a kašlající (má drahá laryngitido, že bychom se seznámily právě tam?)

A jsme u vstupní otázky: ano mám hlas jako dvougenerační pouliční štětka, co prodává na vedlejšák kradené parfémy a klidně by mě to i bavilo mít sexy hlas, kdybych u toho neměla pocit, že jsem právě spolkla struhadlo na česnek a balení žiletek. Doporučuji vám s touto indispozicí navštívit lékárnu, kde před vás personál slibně rozestaví deset barevných krabiček s okamžitým efektem, příchutí marocké máty a karibského melounu. Dodejte zmínku o těhotenství a devět z nich okamžitě odnese. Zbydou před vámi pastilky Vincentka a pokud se budete zajímat v čem jsou tak jiné, že na vás zbyly, tak se dozvíte něco o minerální soli, mastku a sorbitolu. Pokud tedy příští týden ztratím nějaký další smysl nebo končetinu, musím doufat, že to půjde zaléčit čajem. A gumovými medvídky. 

Jednooký pátek

Už je to tak, že s věkem pomalu ztrácím a rozmělňuji svou tělesnou integritu. Ale dnes nebudu vážnost situace snižovat nějakým tím chomáčkem vlasů v odtoku nebo krémem proti vráskám 60+ (trochu jsem to přehnala s prevencí a ve 20 se začala ošetřovat kosmetikou pro čtyřicátnice, dnes si kosmetiku vybírám ve sníženém regálu někde mezi gelem na povislé nebo už žádné kontury, bělidlem stařeckých skvrn a lepidlem na protézy). 

Dnešní ráno můžeme nazvat mezi tělesnými ztrátami jako velkou říjnovou revoluci. Probudila jsem se totiž bez pravého oka.

Můžete polemizovat, kam jsem ve spánku odešla a co jsem tam dělala. Můžete mě obvinit, že jsem si ho v noci vydloubla lžičkou a uvařila natvrdo. Můžete mě nazývat Kyklopem nebo Žižkou a pořád to bude blíž skutečnosti než nazývat "oko" tu  úzkou stěrbinku mezi rudě nateklým horním víčkem a koutkem. 

Můj společenský víkendový život je v troskách, i když jsem ještě nezažila tak nepřekonatelnou touhu se se mnou potkat, jako po pár ranních omluvných telefonátech. Jestliže se dá jebák zapudrovat a syfilitický vřed zastrčit pod bokové kalhotky, tak chybějící oko prostě nedomalujete ani make-upem filmových hvězd. Jistě, dá se vystřihnout pirátská páska z ponožky. Ale myslím, že tento víkend radši zůstanu doma, odulá a zapšklá.

Školní jídelna