valkil

Zanedbávám to tu až hanba. Ale nějak se mi nedostává občas sil. Takže to sem nahážu naráz.

Léto bylo víceméně fajn. S Toni jsme si udělaly výlet do Milana na koncert Olivie Rodrigo, jeden den se zajely vykoupat k Lago di Como, byly to rychlé 4 dny, ale moc dobré a vydařené.
S celou rodinou pak týden Gdańsk a okolí, cesta tam náročná, protože se rozbila lokomotiva, takže jsme dorazili vlakem o 5 hodin déle. Jako by to předznamenalo pobyt. S Emi je to složité, dysforie ji kolikrát přibije do postele, pod deku brečící, takže se nedá nic moc plánovat. Nakonec to bylo složité pro všechny. Ale zajeli jsme do Malborku, do Sopot, ve třech se vykoupat nahoru k Wladyslawowu, ač na to nebylo ideální počasí, ale prostě moře no.
Pak týden v srpnu bez Emilky, Rychlebské hory. Naprostá pohoda, kopce, lomy, málo lidí, tančírna v Račím údolí, Boží hora u Žulové, Borůvková hora, smutná Bílá voda, Javorník, Paczkow a Lądek-Zdrój vedle u sousedů. Klídek, odpočinek.

Já s kámoškou si předtím dala třídenní vycházku Orlickými horami, začly jsme v Bělovsi, pak směr Deštné, Neratov, Bartošovice až na Pastviny. 74 km, spoustu setkání, borůvek, malin, ostružin, naprostá krása. Vyčistila jsem si hlavu jak nikdy.

A doma? Emi bere od dubna hormony, v náladách velmi nestabilní, nevím, kdy ty propady jsou povaha, hormony, dysforie a kdy depka. Odmítá psychoterapii, tak jsem ji nakonec nasadila sama sobě. Mám za sebou dvě sezení a asi jich ještě pár bude. Peru se dost s tím, že žiju s neustálým strachem o dítě (resp o obě, ale Emi teď asi víc, jak z venku, tak zevnitř).

Jinak ale dostala se na vysokou, vyhrál obor Polonistika, jsem dost zvědavá, jak to tam půjde (btw nemá to nic společného s mojí láskou k Polsku, nějak si na to přišla sama, dávala 3 přihlášky, pro toto se rozhodla až den před termínem odevzdání a nakonec tam chce nejvíc). Našla si v trans komunitě kamarády, dost teď courá, za což jsem upřímně ráda.

Toni jde do druháku, jako netěší se do školy, kdo ano :)) Ale se školou problém nemá, na to že to byla tak trochu znouzectnost. Snad to někam povede, zatím se mi ten koncept docela líbí.

Jupí, Máme maturantku (3×1 a 3). Sláva.

Jen taková skrumáž, bez datace. Vánoce proběhly v pohodě, ale od 20. prosince jsme si průběžně předávali nějaké moribundy. Prudké rýmy, nepříjemné kašle. Každý měl 2 kola, někteří dokonce 3. Vrcholilo týden před vysvědčením, kdy s teplotou padla Em. A pár dní dni po ní i T. Ta ani nakonec nešla pro první vysvědčení v nové škole.

U ní to bylo malinko naprd, ani ne tak kvůli výzu, ale kvůli dost velké změně v novém pololetí. Jejich třídní se rozhodl ze školy z osobních důvodů odejít (prostě nestíhal, nabral si toho dost krom školy), a protože v této škole jsou třídní dost klíčoví a sehnat obecně učitele není úplně jednoduché, rozhodlo se vedení, že T. třídu rozpustí do dalších. Což teda přinášelo různé trable, kdo s kým půjde kam. Ideálně zachovat kamarádské vztahy, ale to zas nejde úplně dokonale. Vycházeli dětem dost vstříc, ale i tak no… taky museli přihlížet k jazykům například. Toni naštěstí šla do třídy, která jí nevadila a šly s kámoškou. Kámoš bohužel šel jinam.

Takže ten poslední týden kvůli nemoci nestrávila se minulou třídou, což ji trochu mrzelo. Na druhy straně ani neudělali pořádnou rozlučku. A asi nakonec štěstí, že spolu byli zatím jen půl roku. Nicméně je to škoda. Možná mohl učitel zkusit vydržet do konce roku, byla by pak větší šance najit náhradu. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Tohle píšu ve vlaku Poznań – Praha. Neklaply nám hory předdomluvené s kámoškou, tak jsme honem vymýšleli náhradní program. No a v rámci našich vlakových výletů testujeme Baltic express. Poznań velmi fajn, 2 dny azuro, ale zima slušná teda. Nicméně nikde nikdo. V 6 večer na hlavním rynku pusto, neustále jsem měla pocit, že je třeba 10. Naprori tomu dopol desátá, zas nikde nikdo. Pár lidí se sešlo jen na hlavní atrakci – kozí trkání na radnici v pravé poledne.

1. 1. 2025

Dopoledne jsme doma, klasicky dělám čočku. Odpol s K. na procházku směr Hostivař. Je tam kolem přehrady hafo lidu, tak trochu uhneme z hlavního proudu. Nakonec nás kroky donesou až ho Hostivaru. Vzhledem k potřebě na wc zasedneme a dáme si pivo a nakonec i tatarák s tím, že další dny už musíme být střidmějši. Ale kecalo se dobře.

2. 1.

Jdu do práce. Mám toho hafo. Přelom roku, navíc příprava na pondělní expedici. Den uteče, ani nevím jak.

Večer dokoukávame serial Vraždi všímavě, německej, v rámci J. oprašování němčiny. Začal chodit na soukromé hodiny.

3. 1.

V práci zase kolotoč. Ale uteče to. Večer naláká K. na sraz ještě s 2 známými. Na chvilku jdu. Potřebuju si od ní přebrat plášť na chemii pro T.

Akorát teda mě dneska nějak zas trochu pálí nosohltan a mám knedlík v krku.

4. 1.

Jen nákup a doma. Dneska davají turné 4 můstků z Innsbrucku, kam jsme měli lístky, ale tu cestu jsem nakonec zrušila. Jízda a ubytko stálo to dost. A bylo potřeba investovat do jiných věci. Např. do Vánoc nebo sundáni Em rovnátek (konečně, po 4 letech). Vlastně ale nelituju, že jsme nejeli. Nějak víc chrchlám a posmrkávám zas. Chjo.

Dočetla jsem Odejít na jih. Skvělé!

6. 1.

Ráno mě popadne záchvat kašle, no fajn. Dumám, jestli jít do práce, mám tam toho hafo. Nakonec kašel přejde, tak to risknu. během dopoledne prudký nástup rýmy, odpol už zas kašlu, takže se odeberu domů, nasadím ACC long a sinupret.

7. 1.

Zůstávám doma s tím, že bude-li se to horšit, zajdu k doktorce. Intenzita kašle se ovšem spíše mírní, tak dobrý.

8. 1.

Je mi lépe, ale zůstávám ještě doma. Vlastně mi nejvíc asi pomohlo to, že nemusím opustit byt.

S w. během těchto dní jako uplnou vypatlávačku zkoukneme 5dílný seriál od Harlana Cobena, takové to, co vás neurazí, ale vlastně u toho nemusíte přemýšlet. Co na tom, že to za pár dní zapomenete. Chybíš mi

9. 1.

Jdu do práce, jak měla ta viroza rychlý nástup, rychle i ustoupila.

11. 1.

Odpol s Toni a kámoškama na Mariu o Marii Callas. Nic moc jsem nečekala a není to ani pecka, ze které bych se posadila, na druhé straně mě to vlastně docela bavilo.

12. 1.

Dneska jsme doma, odpol trávíme celá rodina u hry země město, kam nacpeme taky kapely, filmy, herce – jako fakt se u toho bavíme velmi. Děti nejvíc zbourá informace o existenci kapely Žabí hlen.

13. 1.

Pondělí a čeká mě porada, ač jsem o víkendu jen tak jako dosmrkávala, teď se mi zase spouští rýma, teče z nosu, kýchám smrkám o závod. Po práci doma zas ani ťuk – obávám se, že mám alergii na pondělky 😀

14. 1.

Dneska s K. na přednášku Jardy Rudiše ke knížce Návod k použití železnice. Je to na hradě v rámci série Kultura na hradě. Musím říct, že i Jára Rudiš má lví podíl na tom, že cestujeme vlakem na delší cesty. On je tak děsně nakažlivej s tou láskou k železnici. Tentokrát tedy vypráví i o pivu, což nás samozřejmě nabádá zaskočit někam na jedno. Potkávám tam nečekaně kámoše, tak se k nám po naprosto skvělé přednášce přidá. Dáme tedy nakonec 3, u Dvou slunců, v klasickém malostranském pajzlu s pinglem, co se tam zapomněl asi z 80. let. Ten typ, co vás nejdřív musí sprdnout, aby ukázal, kdo je tady šéf, ale pak vás zásobuje dobrým točeným. Taková zážitková hospodská turistika prostě.

15. 1.

S K máme tento týden slušnou sadu. Dnes jdeme do kina Balt na Komando, se simultánním dabingem. To je taaak vtipný. Nejen ten dabing, který občas přivodí výbuchy smíchu, ale i ten film, co jsme na něm svištěli v 80. To je taková blbost, až je to vtipný. Pak tři pivka u Dvou koček.

17. 1.

Tentokrát Krypta kina Balt a film Evil dead. Parádní sklepní prostory, netopí se tu, takže v prodeji termosky se svařákem a grogem. Film fakt jakože sranda, řveme celý kino. Balt je boží ve všech ohledech.

Tento rok byl velmi psychicky náročný, nicméně když to beru komplexně, zároveň byl v mnohém skvělý. Splnila jsem si dva dlouholeté sny, dostala se na skoky na lyžích a byla konečně v Lisabonu.

Nicméně od začátku dubna, kdy nám dítko oznámilo, že je trans, to byl jeden velký kolotoč, jako by nás někdo strčil do sudu, zavřel a pak svalil ze svahu. Zmatek v hlavě, obavy, během dvou měsíců jsem vyplakala tolik slz, že jsem měla pocit, že pak už budu doživotně vyschlá. Nejprve to sdělení, kdy se musíte popasovat s něčím, co je nad vaše chápání, nicméně víte, že to dítě nemůžete opustit a musíte se s tím nějak srovnat. Ač to bude velmi trnitá cesta pro každého z nás. Pak to, že to musíte ventilovat ven, komu to lze říct, komu ne?

A komu to musíte říct – to byla samozřejmě T., u níž jsme měli pocit, že to bude vcelku v pohodě. Dali jsme jí tedy čas po přijímačkách, ať ji nestresujeme. Její reakce nás popravdě šokovala. Úplně se v první moment složila, pláč, nepochopení, nechtěla poslouchat, nechtěla to přijmout. Její reakce byla jak reakce malého dítěte, co nechápe a neumí chápat. Pláč, ten den sdělení, nám to trvalo několik hodin. Usazovalo se to pomalu. A měsíc na to zjistila, že se nedostala na žádnou školu, což byla další pecka psychická pro nás všechny.

Teď je víc než půl roku poté, stále trochu bojujeme, ale leccos si sedlo, učíme se dítě oslovovat jako holku, místo M. máme Em. Jde nám to už čím dál víc, ale nikdy to nejspíš nebude úplně jako po másle, holt 18 let vzpomínek na kluka a ten šrám v srdci asi zůstane. Ale dítě doma, co máme, je minimálně komunikativnější tak o 90 % než 2 roky předtím. I když psychické propady má stále a bude mít ještě dlouho, ne-li v nějaké formě už furt. Ale dochází k sexuologovi, je v systému, má žádanku na změnu jména. A do toho maturitní ročník.

T. je na soukromém gymplu, do druhého kola extra velký výběr nezbyl, v podstatě jen soukromé školy, pár míst na státních, ale nic moc převratného. Její škola zatím působí fajn, Toni si tam našla kámošku – a kámoše – transkkluka, život je někdy fakt neskutečný s tím, co připravuje. Se ségrou už si povídají, Toni ji peskuje za to že se blbě češe, nabízí jí hadry 😀 Ale pořád je toho před náma hafo. Už nebrečím uplně furt, ale někdy jo – fakt jsem nevyschla 🙂

Snad sem budu častěji házet nějaké postřehy a vrátím se i k deníku. Už mi snad půjde psát, už to potřebuju vylívat i na papír, předtím jsem měla blok všeho.

Ráda bych se rozepsala, ale chybí mi síla. Tak jen bodově události posledního měsíce

* Starší dítě nám po dvou letech chování, kdy s námi skoro nemluvilo, bylo mrzuté, smutné  nevěděli jsme, co se děje, oznámilo, že je trans. Už od začátku puberty se s tím pere, prostě se cítí být holkou.

Šok, povídání, nejdřív z její strany úleva, že ví, že ji budeme podporovat. Pak zase propady, nemá cenu být na světě, nemá kamarády, cítí se sama, nikdy to nebude lepší. Chjo

* Mladší dítě se nedostalo ani jednu školu.

Blbě nastavené priority asi. Jsem tu o tom před časem psala. Báli jsme se matiky a bohužel oprávněné, i když doma testy psala ke konci vždy na 35, povedlo se i 40. Na zkouškách nanečisto mezi 33 a 38 (tam ovšem jen v 50 minutách), stres ji semlel a dala naostro jen 26. Co na tom, že má moc dobrou češtinu (45 bodů), 71 jí nestačilo ani na obchodku.

Mám občas chuť všechno pustit z rukou a ujet někam.

Hint: Plyšový Ikea žralok je symbol transgender.