Interrex
Interrex (mezikrál)[1] byl mimořádný magistrát v období Římského království a Římské republiky. Zpočátku byl interrex jmenován po smrti římského krále až do zvolení jeho nástupce, odtud název – vládce „mezi králi“ (latinsky inter reges). Tato pozice byla zachována i během republiky, pokud oba konzulové nemohli vykonávat své povinnosti, zejména konat volby. Interrex vládl pouze pět dní, což často vedlo k tomu, že jich bylo několik jmenováno za sebou, přičemž rekord činí 15 držitelů úřadu v roce 326 př. n. l. Byli vybíráni výhradně z patricijských senátorů a během sporů mezi patriciji a plebeji bylo jejich jmenování někdy zamýšleno tak, aby plebejům bránilo v dosažení moci nebo schvalování zákonů.
Stejně jako úřad diktátora, úřad interrexe byl většinou využíván do doby druhé punské války. Tento úřad obnovil až Sulla v roce 82 př. n. l., aby se mohl stát diktátorem, a mezi lety 55 a 52 př. n. l., kdy Pompeius narušil ústavu ve svůj prospěch.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Úřad interrexe byl údajně vytvořen po smrti prvního římského krále Romula, a proto je jeho původ obestřen legendami. Senát Římského království zpočátku nemohl zvolit nového krále. Za účelem pokračování správy města byl senát, který tehdy sestával ze sta členů, rozdělen do deseti decurií (skupin po deseti) a z každé z těchto decurií byl jeden senátor nominován jako decurio. Každý z deseti po sobě jdoucích decuriones držel královskou moc a její odznaky po dobu pěti dnů jako interrex, a pokud nebyl po uplynutí padesáti dnů jmenován žádný král, rotace začala znovu. Období, během kterého vykonávali svou moc, se nazývalo interregnum a v tomto případě trvalo jeden rok. Poté byl novým králem zvolen Numa Pompilius.[2]
Po smrti každého následujícího krále byl Senátem jmenován interrex. Jeho úkolem bylo svolat schůzi Comitia curiata, která měla zvolit nového krále.[3]
Za republiky byl interrex jmenován, aby vedl shromáždění pro volbu konzulů, pokud konzulové kvůli občanským nepokojům nebo z jiné příčiny, jako je smrt, nemohli tak učinit během svého funkčního roku. Každý interrex zastával úřad pouze pět dní, stejně jako v době králů. Během krátkého interregna drželi většinu původní moci krále nebo moci dvou konzulů v prvních letech republiky.[4] Shromáždění zpravidla nevedl první interrex, který byl původně curio maximus, ale častěji druhý nebo třetí; v jednom případě čteme o jedenáctém a v jiném o čtrnáctém interrexovi. Shromáždění pro volbu prvních konzulů držel Spurius Lucretius Tricipitinus buď jako interrex, nebo jako praefectus urbi.[5][6] Interrex byl za republiky, přinejmenším od roku 482 př. n. l., volen Senátem z řad bývalých konzulů a ne pouze z řad decem primi, deseti hlavních senátorů, jako za králů. Plebejové však tento úřad nemohli vykonávat, a proto, když Senát zahrnoval plebejce, patricijští senátoři se scházeli bez plebejských členů, aby zvolili interrexe. Z tohoto důvodu, stejně jako kvůli vlivu, který interrex uplatňoval při volbě magistrátů, byli tribuni lidu silně proti jmenování interrexe. Interrex měl jurisdictio.[ujasnit] Je možné, že interrex byl jediným magistrátem osvobozeným od práva veta tribuna,[7][8][9] což by bylo výjimečné, protože i diktátoři obvykle podléhali právu veta.[10]
Interrex byl jmenován příležitostně až do doby druhé punské války. Poté nebyl jmenován žádný interrex, dokud Senát na příkaz Sully nejmenoval Lucia Valeria Flacca, aby vedl shromáždění pro jeho zvolení diktátorem v roce 82 př. n. l. V roce 55 př. n. l. byl jmenován další interrex, aby vedl shromáždění, v nichž byli Pompeius a Crassus zvoleni konzuly. V letech 53 a 52 př. n. l. drželo úřad interrexe několik osob, posledním známým byl Marcus Aemilius Lepidus.[4][11] V roce 52 vedl interrex shromáždění, v nichž byl Pompeius jmenován jediným konzulem. Počet držitelů úřadu interrexe během těchto dvou let byl tak vysoký, že se Cicero o tom v dopise vyjádřil ironicky.[4]
Seznam
[editovat | editovat zdroj]Není-li uvedeno jinak, jména a data pocházejí z knihy The Magistrates of the Roman Republic Thomase Broughtona.[12]
| Rok (př. n. l.) | Jméno | Poznámky |
|---|---|---|
| 509 | Spurius Lucretius Tricipitinus | |
| 482 | Aulus Sempronius Atratinus | |
| 462 | Publius Valerius Poplicola | |
| 444 | Titus Quinctius Capitolinus Barbatus | |
| 420 | Lucius Papirius Mugillanus | |
| 413 | Quintus Fabius Vibulanus | |
| 396 | Lucius Valerius Potitus | |
| 391 | Marcus Furius Camillus
Publius Cornelius Maluginensis Scipio Lucius Valerius Potitus |
|
| 390 | Lucius Valerius Potitus[13] | |
| 389 | Publius Cornelius Maluginensis Scipio
Marcus Furius Camillus |
|
| 387 | Marcus Manlius Capitolinus
Lucius Valerius Potitus |
|
| 355 | Quintus Servilius Ahala | Quintus Servilius Ahala a Marcus Fabius Ambustus byli jmenováni dvakrát. |
| 352 | Lucius Cornelius Scipio | Dvanáctý v sérii držitelů úřadu. |
| 351 | Gaius Sulpicius Peticus
Marcus Fabius Ambustus |
|
| 350 | Lucius Aemilius Mamercinus Privernas[13] | |
| 340 | Marcus Valerius Corvus
Marcus Fabius Ambustus nebo Marcus Fabius Dursuo |
|
| 332 | Marcus Valerius Corvus | Pátý a poslední v sérii držitelů úřadu. |
| 326 | Lucius Aemilius Mamercinus Privernas | Čtrnáctý v sérii držitelů úřadu. |
| 320 | Quintus Fabius Maximus Rullianus
Marcus Valerius Corvus |
|
| 298 | Appius Claudius Caecus | |
| 291 | Lucius Postumius Megellus | |
| 222 | Quintus Fabius Maximus Verrucosus? | Byl dvakrát interrex, roky neznámé. Toto je jedno z možných dat dle Broughtona. |
| 216 | Gaius Claudius Centho | Scipio vedl shromáždění, která zvolila konzulem Gaia Terentia Varra. |
| 208 | Quintus Fabius Maximus Verrucosus? | Podle Mommsena a Broughtona možné datum. Titus Livius ale připisuje volby diktátorovi Titovi Manliovi Torquatovi. |
| 162 | Lucius Aemilius Paulus[13] | |
| 82 | Lucius Valerius Flaccus | |
| 77 | Appius Claudius Pulcher[13] | |
| 55 | Marcus Valerius Messalla Niger | |
| 53 | Marcus Valerius Messalla Niger | Také mnoho neznámých držitelů úřadu. |
| 52 | Marcus Valerius Messalla Niger |
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Interrex na anglické Wikipedii.
- ↑ Ottův slovník naučný/Interrex – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2026-08-17]. Dostupné online.
- ↑ LIVIUS, Titus. Ab urbe condita. [s.l.]: [s.n.] S. 1:17.
- ↑ LIVIUS, Titus. Ab urbe condita. [s.l.]: [s.n.] S. 1:32.
- 1 2 3 KOPTEV, Aleksandr. THE FIVE-DAY INTERREGNUM IN THE ROMAN REPUBLIC. The Classical Quarterly. 2016-05, roč. 66, čís. 1, s. 205–221. Dostupné online [cit. 2026-08-17]. ISSN 0009-8388. doi:10.1017/S000983881600032X. (anglicky)
- ↑ Z HALIKARNASSU, Dionýsios. Římské dějiny. [s.l.]: [s.n.] S. 4.76.1, 4.84.5.
- ↑ LIVIUS, Titus. Ab urbe condita. [s.l.]: [s.n.] S. 1.59.2, 1.60.4.
- ↑ Acta Triumphalia. [s.l.]: [s.n.] S. CIL I.45.
- ↑ LIVIUS, Titus. Ab urbe condita. [s.l.]: [s.n.] S. 4–41.10, 8.23.12.
- ↑ SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů. [s.l.]: [s.n.] S. Jul. 51.4.
- ↑ dictator. academic.oup.com [online]. [cit. 2026-08-17]. Dostupné online.
- ↑ BAUMAN, Richard A. Lawyers in Roman Transitional Politics: A Study of the Roman Jurists in Their Political Setting in the Late Republic and Triumvirate. [s.l.]: C.H.Beck 168 s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-30485-9. (anglicky)
- ↑ The magistrates of the Roman Republic / Vol. 2, 99 B.C.-31 B.C | WorldCat.org. search.worldcat.org [online]. [cit. 2026-08-17]. Dostupné online.
- 1 2 3 4 5 Interregnum : le partage du corps souverain et la naissance de la Libera Res Publica | WorldCat.org. search.worldcat.org [online]. [cit. 2026-08-17]. Dostupné online. (francouzsky)
