Helemese

Stále více věcí, které bychom ještě před pár lety pokládali za nemožné, absurdní, směšné nebo šílené se stává jevem běžným. Například všelijaké takové ty genderové nesmysly, díky kterým nám třeba přibývá každý kvartál nějaké to další pohlaví na výběr. Pavěda hlásající pochopitelně bezbřehou volnost v rozhodování jakým pohlavím se člověk cítí být, kdykoliv takové nutkání ke změně pocítí. Ať už je mužem ráno, ženou po poledni nebo obojím současně o půlnoci, vždy má takový jedinec právo na tu správnou reakci okolí, aby ani v nejmenší nebyly dotčeny rozjitřené city bytosti procházející náročnou transgenderovou proměnou. Prostě svoboda s velkým S. Nekonečná, všeobjímající.

Jenže čím rozlehlejší je dnes svoboda v blbnutí, tím víc její pokrokoví propagátoři omezují méně pokročilým či spíše nechutně konzervativním zpustlíkům svobodu v užívání rozumu. Takže na jedné straně si svobodně můžeme vybrat třeba sedmadvacáté pohlaví nebo vstoupit do manželství s nějakou dopravní nebo sakrální stavbičkou – vždyť kdo by netoužil vstoupit v posvátný svazek třeba s dálnicí D1 nebo sexy vilkou kancléře Vráti, ale na druhé straně si ani na chvíli nesmíte pomyslet, že pohlaví jsou jen dvě, že penisy mají pouze muži a jedině žena může porodit dítě. Protože nová doba dává práva všem na všechno. Mužům na menstruaci a kojení a ženám na penis, vousy a pleš. Kdo o tom byť jen zapochybuje, stává se vyvrhelem a kacířem a je zastánci Svobody okamžitě označen za nějaký druh foba a po právu umlčen. A až jednoho dne tito sociální a genderoví pokrokáři zjistí, že odmítáte i jen připustit, že je Země placatá, tak vás bez řečí upálí. Zatím pilně trénují popravy v kyberprostoru blokováním komentářů a mazáním profilů na fejsbůčku. Stačí napsat, že dva chlapi spolu nikdy dítě nezplodí a máte utrum.

Předpokládám, že tito vznešení pokrokoví Koniášové tak činí proto, abyste už konečně prozřeli a uznali, že i stejnopohlavní pár je plození schopen. Vždyť jejich nejvyšší guru je toho prokazatelně důkazem.

Uznávám. Kaji se. Už vím, že i muži mají své dny a mohou spolu zplodit potomka. Jen teda ještě váhám, zda byl Cukroušek počat setkáním nejrychlejší spermie s krční madlí nebo s lejnem. A jak to vidíte vy, mandlička nebo bobeček?

Násilí je hnus. Násilí na ženách je hnus hnusovitej. Násilí sexuálního charakteru je hnus úplně nejodpornější. Proto je v civilizované společnosti každý projev násilí vůči ženě či dítěti trestán a jeho pachatelé jsou opovrhováni i mezi samotnými kriminálními živly.

Jakýkoliv nátlak v rámci sexuálního chování je pochopitelně nepříjemný zážitek. Postoupí-li verbální obtěžování k fyzickému napadení, jde zcela nepochybně o trauma, na které oběť jen stěží někdy zapomene.

Rozpoznat hranici mezi dvořením, dobýváním, laškováním a flirtováním, které je oběma stranám balící aktivity obvykle příjemnou zábavou a tím, kde už jde o obtěžování a nežádoucí nátlak se chlap učí od chvíle, kdy se na pískovišti pokusí získat pozornost toho pištícího stvoření s culíkama tím, že rozdupe její bábovičky a postaví pro ni pískový hrad. K získání zájmu ženy prostě platí víceméně jasná pravidla, kde však tím úplně hlavním je, že když žena nechce, tak má chlap prostě smůlu a není přípustné měnit situaci násilím. Alespoň tedy v civilizované společnosti.

A už na tom pískovišti začnou ženy vnímat svůj ženský potenciál v prosazování svých zájmů. Bábovičky obětují za pískový hrad, kýblíček za půjčení tříkolky. Naučí se zacházet s různými úsměvy, pofňukáváním, pláčem, zamrkáním, pohledy, slibem i nadějemi, protože rychle pochopí, že muž je vlastně velmi jednoduché zařízení. Ženy, které svůj potenciál zvládnou využít nejlépe jsou obdivované, uctívané a obletované. Z těch, které to nezvládnou jsou ultrafeministky, líté bojovnice za rovnost pohlaví a genderové specialistky na vymýšlení bizarních směrnic a zákonů a také iniciátorky trapných kampaní.

Aktuální kampaň zhrzených žen a kupodivu i několika neúspěšných mužů se jakožto hnutí metoo šíří z USA do Evropy. Stárnoucí umělkyně a manažerky bojují s Alzheimerem a sklerózou hloubáním ve své minulosti. Z paměti dolují vzpomínky jak kdysi dávno úspěšně či neúspěšně zobchodovaly svoji ženskost a trumfují se mezi sebou v tom, která že byla žádanější kořistí sexuálních loudilů a která utrpěla větší trauma. Podivně v těch vzpomínkách absentuje jejich vlastní vůle. V konkurenčním boji o roli nebo pozici se před lety nezdráhaly použít na samce všechny své přednosti. Dnes se dojímají nebo rozhořčují nad tím, jak velmi se tím cítily zneužité a ne zcela pochopitelně zapomínají na to, že nic z toho příkoří strpět nemusely. Pokud si tehdy byly jisté svými schopnostmi, mohly každého dotěrného loudila či agresora proplesknout nebo poslat do háje. Že by je snad tato možnost tehdy vůbec nenapadla? Až z toho vzniká dojem, že pokud se nějaká žena před desetiletími uplatnila ve svém oboru výhradně díky své inteligencí a schopnostem a nebyla obětí mužského šovinismu a násilí, je vlastně podezřelá, divná nebo má prostě blbou paměť.

Zvláštní je ještě to, že všechna obvinění jsou bez důkazů a směřují výhradně proti úspěšným a bohatým mužům. Není známo, že by některou z obětí metoo plácnul po zadku roztoužený instalatér nebo na ni chlípně čuměl prodavač hotdogů. Ale možná na to ty těžce traumatizované holky jen zapomněly. Co my víme….

A zatímco v Americe pořádají feministky hon na bílé heterosexuální muže s naditou šrajtoflí a dál tím ničí už tak slábnoucí tradiční mužskou roli, holky v Evropě čelí skutečnému sexuálnímu teroru. Paradoxem doby je, že zatímco veskrze hloupá kampaň metoo je mediálně exaltovaná a každý v ní označený hříšník je neprodleně společensky popraven, k obětem reálných znásilnění, napadání, obtěžování a vražd se média staví, jemně řečeno, ostýchavě. O zločinech na evropských ženách se spíše mlčí. Pokud se případ nepodaří úplně ututlat, je identita násilníků a vrahů dlouho utajována a rozsudky soudů jsou často spíše krotké až vlídné. Benevolence k násilí ze strany migrujících arabskoafrických primitivů, kteří ženami pohrdají a násilí na nich považují za normu chování, protože jejich společnost tak po staletí funguje, ovšem vyvolává odpovídají reakci. Tou je odpor k institucím a vládám, které namísto ochrany svých občanů prosazují pochybná práva vetřelců. Samozřejmě na úkor bezpečnosti a prosperity svých daňových poplatníků.

Asi proto, že nejcitelnější křivda je tímto institucionalizovaným tolerováním zla páchána na ženách, jsou to ženy a dívky, které se nyní důrazně ozvaly. Protože ony jsou nejčastějími oběťmi. Je není nikdo připraven chránit. Jim se radikálně mění způsob života. Po nich se žádají největší oběti. Na rozdíl od holywoodských fiflen a zlatokopek jsou evropské ženy skutečně obtěžovány, opravdu mučeny, stále častěji znásilňovány a brutálně zabíjeny, za mlčení a nečinnosti paralyzovaných bezpečnostních orgánů. Hnutí potenciálních obětí si do názvu dalo 120 dB. Stodvacet decibelů je hluková hladina osobního alarmu. Jediné legálně povolené „zbraně“, kterou některé státy civilizované Evropy povolují k obraně proti brutálním psychopatům (všichni muslimští útočníci se přece „léčili s psychickými problémy a traumaty“ – pamatujete?) vyzbrojenými noži, mačetami, sekerami, kyselinou, pistolemi a nezvladatelným chtíčem.

Mottem kampaně je:

„Nejsme ani lovná zvěř, ani ničí otrokyně,
nejsme ani válečná kořist, ani přijatelné ztráty.
Jsme dcery Evropy.
Poženeme vás k odpovědnosti.
A budeme to dělat hodně nahlas.“

Snad bude hlas těch nejzranitelnějších, nechráněných a opomíjených brzo vyslyšen.

Bude to těsné. Myslím výsledek presidentské volby. Ze dvou naprosto nemožných kandidátů vybereme jednoho, který bude reprezentovat tento stát a tento národ dalších 5 let. Jednoho, při jehož volbě budou jeho voliči věřit, že je nejlepším nebo doufat, že je tím méně nemožným. Kritéria volby má každý volič nastavena jinak. Pro někoho je nejdůležitějším parametrem volby kvalita charakteru kandidáta, pro jiného jeho kariérní profil, názory na některé konkrétní problémy nebo třeba jen pouhé osobní sympatie.

Jsem volič a tak nezbývá, než se výše zmíněnými hledisky také tak trochu zaobírat.

Charakter Miloše Zemana je prachmizerný. Známe ho všichni déle, než by mnohým vůbec bylo po chuti a co pamatuji, je to samolibý, mstivý, prolhaný opilec s buranským chováním nejen v soukromí, ale i na veřejnosti. Jeho kariéra vykazuje jisté úspěchy a nepřehlédnutelné neúspěchy. Úspěchy v nasírání a urážení lidí s opačnými názory. Za majstrštyk mezi úspěchy lze hned po prodeji oddlužené IPB banky za jednu korunu a stvoření křišťálového premiéra Standy, považovat také výběr asi nejhorších rádců a spolupracovníků, jaké bylo možno najít. Neúspěchy v držení jeho vlastních slibů a proklamací by vydaly na celkem tlustý sborník.

Na druhé straně ovšem stojí názory Miloše Zemana. Ty jsou povětšinou konzistentní a v souladu s tím, co nazýváme selským rozumem. Proto jeho postoje konvenují většině společnosti, zatímco samozvanou elitu přivádějí k návalům nezvladatelné nenávisti a povznešeného znechucení. A sympatický pak Milošek nemohl být snad ani jako dítě. Prostě kandidát fuj fuj.

Proti němu stojí Jiří Drahoš. Charakterem sice takový nemastný, neslaný, ale určitě nehulí jak nezbedná kamna a pije jen na zdraví. V posudku měl dozajista vždy napsáno „v kolektivu oblíbený“. A jím deklarovaná kariéra ve službách vědy určitě nikomu nepozvedne obočí nebo krevní tlak. Samé úspěchy, samá pozitiva, nikde skvrnka nebo stín. Hotovej Mirek Dušín. Dokud nezačne mluvit. Pak totiž začnu žasnout. Co řekl před rokem, myslel jinak. Co řekl před týdnem, dnes neplatí. Před rokem kázal sprostému lidu o morálce. Před týdnem chtěl co nejdříve přijmout euro a angažovaně plnit kvóty na migranty. Sympatický je Jiřík za svými brýlemi s nula dioptriemi jako odfláknutý klon Husáka se Špidlou. A ani kolem něj se nevyskytují nijak kvalitní rádci a našeptávači. Takže kandidát fuj fuj fuj.

Jednoznačně lost/lost situace . Řešit ji tedy mohu jen co nejrychlejším otevřením nové hry. Nové volby presidenta. Protože to nyní nemohu hodit tomu lepšímu, hodím hlas tomu, kdo mi co nejdříve umožní tu jinou volbu a mezitím nenadělá moc neplechy.  Je to volba mezi 10 lety s nadutou loutkou v totálním područí Bruselu nebo pár měsíci se sebestředným, ale vlast hájícím hulvátem.

Takže já budu v pátek volit státní pohřeb. A ruku od volebního lístku si pak až do další volby budu denně umývat chlórem, jak se jí budu štítit.