Vonrammstein's Blog

Dokonce i organizace irskejch úchylů se ho zastává proti irskejm hyperúchylům:

Nikdy jsem Francouze neměl rád. Byl jsem tam tři týdny. Usoudil jsem, že je to národ ušišlanejch bojácnejch přihřátejch komunistů. A negrů.

Ale ten úvod olympiády ohromil i mě. Dvousetkilová svině v roli Ježíše Krista s jedenácti buzerantama v parodii Poslední večeře je prostě KURVA MOC. Země, která tohle dopustí, si nezaslouží existenci. SMRT FRANCII!

Nepíšu. Není čas ani nálada. Když si vyšetřím trochu času na úkor spánku, poslouchám muziku. A narazil jsem na starý, zapomenutý poklady.

Tohle není o Basikový, i když se toho zhostila důstojně. Autorem je zpěvák, básník, skladatel jménem Raven. Je geniální a přestože vydal několik alb, skoro nikdo ho nezná. Tak Basic verze:

A narazil jsem i na podivuhodnou verzi Nohavicovy písně Mařenky v podání autora. Doporučuju pustit si oficiálně vydanou verzi a pak tohle. Kromě hudebního je tam i zatraceně velkej významovej posun. Netuším, proč to udělal. Ale baví mě to.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Prichazi-Ukromouka-Nova-akce-Stoji-899-korun-ale-pomuzete-Kyjevu-757307

Už jsem sem tu písničku před lety dával. Teď-asi tak po třiceti letech-dostává konkrétní význam. Pro jistotu ji dávám i s textem.

Evropský Parlament vysvětluje, že přijetím tohoto právního předpisu „reaguje na očekávání občanů týkající se přijetí legislativy proti ohrožování nezávislosti médi; prosazování pravidel EU pro hospodářskou soutěž v mediálním sektoru, aby se zabránilo vzniku velkých mediálních monopolů a aby se zajistila pluralita médií a jejich nezávislost na nepatřičném politickém, ekonomickém a/nebo zahraničním vměšování; boje proti dezinformacím prostřednictvím právních předpisů a pokynů pro online platformy a společnosti působící v oblasti sociálních médií; obrany a podpory svobodných, pluralitních a nezávislých médií a zajištění ochrany novinářů“.

Zdroj:

Citovanej Valenta je sice polodementní bolševickej zmrd (znám ho osobně), ale v tomhle punktu má recht.

Proto jsem silně rozšířil a zkvalitnil arzenál. Brzy nafotím a ukážu.

která má spoustu verzí s rozličnou muzikou a střihem. Geniální animace a taky masakr.

Polskej poslanec Grzegorz Braun byl tak neskutečně drzej, že před hlasováním o důvěře Tuskovi a jeho rudý gardě uhasil vtipně hasičákem židovskou menoru. Vůbec se mu nedivím. Jasně demonstroval, že není na půdě Knesetu, ale v polským Sejmu-dolní komoře parlamentu-a že v tom parlamentu sedí katolíci, který v Polsku ještě pořád převažujou-a taky nějaký ateisti. A že je píčovina si hrát na Chazary. Ostatně-mají snad v Knesetu o Chanuce vystavenej ozdobenej vánoční stromek? Ne, nemají.

Ještě mnohem horší pro Poláky ovšem je, že si zvolili rudýho komisaře Tuska. Tím naskočili na hodně strmej tobogán, po kterým už se tady v Čechách pár let řítíme do hodně hluboký prdele. Přitom měli tak pěkně nakročeno. Holt komu není shůry dáno, je debil a zvolí Tuska.

Zase jsem narazil na limity politický korektnosti. Jenom způsobem, kterej by mě ani ve snu nenapadl. Asi tři dny zpátky se objevil na Refluxu mizernej článek psanej tak ohavnou parodií češtiny (včetně hrubek), že jsem neodolal a napsal do komentáře, že autor je patrně negramot. Když jsem se tam po chvíli vrátil, dost mě překvapilo, že poslední slovo se tam nachází ve formátu „****amot“. Fakt jsem pár okamžiků tápal, co se to kurva děje. A pak mi to došlo. Je v tom NEGR, ty hovado! Tenhle shluk písmen se na Refluxu používat prostě nesmí, přestože se jedná o odbornej terminus technicus a je užívanej naprosto běžně všema, všude a po celým světě. Kromě Refluxu. Ten si tu Utopii žádnejma NEGRamotama rozvracet nedá!

Dneska jsem slyšel dva dobrý vtipy. To první vlastně vtip nebyl, jen běžná konverzace v hospodě u stolu.

„Čeká mě sraz spolužáků ze základky po padesáti letech.“

„A to se tam sejdete vobá dvá?“

To druhý už vyprávěnej vtip je.

Klepání na dveře.

„Kdo je to?“

„Exekutor“.

„Nejsme doma“.

„No, to fakt nejste.“

jsou o dost lepší, než jedna. Proto jich mám šest.

si dneska došel na diskusi s poslancima. Měl dorazit Ivan David z europekla, ale se nedostavil.

Dostavila se klatovská poslankyně Pošarová za SPD. Slovník na úrovni Pekarový i Adamový, ztráta času. Jinak celkem pohledná baba.

Dorazil Jarda Foldyna + nějakej třetí něco, co za dvě hodiny vůbec nepromluvilo. V auditoriu sedělo ještě bolševickej exposlanec Valenta, kterej taky nepromluvilo, ale pořád v tý hospodě sedí a já mu tam tak za hodinu půjdu rozbít hubu, pokud tam ještě bude.

Foldyna mluvil jako vždycky rozumně a lidově. Dokud jsem mu nepoložil dotaz.

Pořád totiž mlel o tom, že s ANO mají 92 hlasů. To třeba jo, ale nějak to prohlášení nebere v potaz, že Okamura nesnáší Babiše a naopak. Nastínil jsem mu spolupráci s Trikolorou a PRO-ovšem s tím, že to pořád bude málo. Souhlasil, ale příští volby samozřejmě vyhrajou. Tak jsem se zeptal, jak chtějí zvrátit a zrušit ty zvěrstva, který už tahle zasraná vláda přijala. Smlouvy, zákony a rozhodnutí, který jsou už právně závazný a nedaj se jen tak škrtnout, i kdyby to SPD fakt omylem vyhrála.

Pokud čekáte konkrétní odpověď, budete stejně zklamaný jako já. My ty volby prostě vyhrajem. Tečka. Po volbách už asi nic nebude.

Jedno pozitivum to mělo. Setkal jsem se tam s legendárním olympijským střelcem, panem Kůrkou. Otcem mimořádný střelkyně Karolíny Kůrkový, která si nyní říká Emmons. Úplně marný odpoledne to nebylo.

jsem dneska zažil.

Jedu si takhle z centra města do domovský čtvrti ve tři odpoledne. Špička, trolejbus narvanej Ukrajincema a cikánama. Všichni s platnejma jízdenkama, pochopitelně. Česky mluvících bělochů nás tam bylo asi tak osm. Včetně řidiče. Nejhorší svoloč vystoupila u hlavního vlakovýho nádraží. O stanici dál nastoupily do toho pořád ještě přeplněnýho trajflu dvě frajerky s kočárkama. To dá přeci rozum, ve špičce je kočárek vysloveně bonus. Dva jsou lepší. O dvě zastávky dál vystoupily, když mi předtím obě přejely špičky bot.

Ale to pořád není ten šok. Ten nastal těsně potom. Otočil se na mě tak asi šestnáctiletej mládeneček a zeptal se mě-Nechcete si sednout? Kupodivu jsem se ovládl a nepřerazil mu čelist. Nikdy se mi nic takovýho nestalo, ale začínám se obávat, že se to bude opakovat. Mládenečkovi jsem poděkoval s podotekem, že asi blbě vypadám, ale ve skutečnosti jsem celkem fit. Nějak na to nenašel odpověď.

Kurva-za měsíc mně bude pětapadesát. Šedivej jsem od čtyřiceti. Tak to už jsem fakt kripl, kterýho je třeba pustit sednout? Bohajeho, vždyť bych fyzicky toho tydýtka roznesl na kopytech po celým kloubovým trolejbuse za třicet vteřin, ani by se nestihl naposled nadechnout.

Vlastně je to až dojemný. Dneska ke mně přišlo stáří.

Minulej tejden jsem seděl před svou milovanou novou chatičkou. A najednou jsem uslyšel kukačku. Uvědomil jsem si, že jsem ji neslyšel už řadu let a současně jsem se rozpomněl na starou pověru: Kolikrát zakuká, tolik roků člověku zbejvá.

Nejsem pověrčivej, ale stejně jsem to nějak podvědomě začal počítat. Šestnáct. To je dobrý, říkal jsem si. To mně bude sedmdesát, to je tak akorát. Jenže než jsem to domyslel, ta mrcha začala pokračovat. Vona se jenom nadechovala.

Přestal jsem počítat při sto šedesáti. Tomu ptákovi evidentně jeblo. Von to se mnou asi myslel dobře. Jenže já mám dost problémů už ve štyryapadesáti, co bych tu asi nacvičoval, až mi bude dvěstě deset?

Jsou tři možnosti: Buď to byl vadnej kus bez věšteckých schopností. Nebo je ta pověra lichá. Nebo jsou kukačky totálně prolhaný.

Všechny odpovědi jsou správně.

V tomhle paneláku bydlím s přestávkama-i mnohaletejma-od roku 1971. Protější stejnej panelák má na ke mně přivrácený straně 104 oken. Za víc než půl století jsem nezažil, že by nějaký okno nesvítilo. Až dneska, teď, 2. března v půl třetí ráno. Nevím, jestli to něco znamená, ale líbí se mi to.

jsem si předevčírem koupil. A hodlám na ní trávit polovinu svých zbývajících dní a nocí. Není tam internet a je utopená hluboko v lesích. Vyžaduje dobrý boty, sekyru, pilu, sílu, SUV a brokovnici.

Stávám se prepperem, aniž bych o to usiloval. Což je výtečný pro duševní pohodu.

Je daleko méně vysilující se starat sám o sebe, než se starat o kontinent nebo o planetu. Když si umíte vlastníma silama opatřit jídlo, teplo a střechu, najednou zjistíte, že nepotřebujete stát, soustátí nebo zákony (kromě těch přirozených mravních). Tahle země si vede špatně a ačkoliv v ní žiju, snažím se minimalizovat kontakt se státem. Tohle je jedna z cest.

Už mám zase svůj Heimburg. Patrně poslední.

Jojo, taky už jsem si pořídil svýho covida. Říkaj všude, že si tím projde každej, tak jdu příkladem. Taky říkaj, že omikron je rychlej a lehkej a maj pravdu. Já teda nevím, jestli mě kousnul zrovna on, ale vzhledem k zdravotním komplikacím, o kterejch jsem psal už dřív, by mě asi jakákoliv starší varianta poslala na JIP. A jestli to je omikron a neskolilo to ani mě, tak se naprosto není čeho bát.

Začalo to v neděli odpoledne, když jsem vstával na noční. Nebyl jsem úplně ve svý kůži. Bolely mě oči, což se mi stává, když mám zvýšenou teplotu, lehce mě pobolívala hlava a cítil jsem se takovej trochu skleněnej. Zodpovědně jsem si změřil teplotu-37,3. Nic hroznýho, ale vzal jsem v potaz, že moje normální teplota se pohybuje v rozmezí 35,0-35,5, takže jsem si pro jistotu udělal Ag test. Negativní, takže jsem dopil kafe, sedl do auta a odjel do práce. Pro sichr s teploměrem v kapse.

Teplotu jsem měřil průběžně celých 12 hodin. Začal jsem na 37,4 a před půlnocí už to bylo 38,0. Pak to začalo klesat, ráno už jsem byl pod 37. Veškerý příznaky: bolest očí-nijak silná. Velmi občasná a slabá bolest hlavy, slabá únava. Žádná rýma, suchej kašel, extrémní pocení, bolest svalů a kloubů, ztráta chuti a čichu-nic. 

Ráno jsem provedl pracovně-povinnej Ag test-pozitivní. Pro kontrolu jsem si udělal druhej z vlastních zásob-taky pozitivní. Takže jsem zahájil pětidenní karanténu a mám od všech covidovejch šílenců pokoj. Akorát musím udělat jednu úlitbu covidovejm démonům: Po skončení karantény budu muset na PCR test, protože bez něj nezískám tu bumažku, která ze mě na pár měsíců zase udělá plnoprávnýho občana (což za normálních okolností a mimo covidovou totalitu dělá Ústava). Navíc si ho jako neočkovanej budu muset zaplatit. Ale to nevadí, protože než mi platnost toho glejtu vyprší, o covidu už se bude mluvit jenom v souvislosti se sčítáním škod a budou-doufejme-padat první rozsudky nad škodnou typu Vojtěch, Prymula, Kubek, Flegr… dosaď si každej svýho oblíbence sám.

Takže ještě jednou: Když tím nezdravej, rizikovej člověk jako já prošel jednodenní horečkou a mírnou nevolností a teď-po cca třiceti hodinách-mám teplotu zase pod 36 a jenom mě velice mírně pobolívají oči, tak se opravdu není čeho bát. Promořme se, zavřeme placený agenty Pfizeru i panikáře z přesvědčení do kriminálů a blázinců, zaklapněme dekl a spláchněme.

Jako na pracovníka kritický infrastruktury se na mě-zatím pořád-vztahuje povinnost plně dokončenýho očkování do 28. února. Rozočkovanost se nepočítá.  Mezi dávkama je 21 dní, tzn. musel bych jít na první dávku nejpozději 7. února, abych tu druhou do konce měsíce stihl. Abych si udržel práci. A do toho ten génius, co šéfuje Ministerstvu smrti a strachu prohlásí, že vyhláška se bude upravovat a změny oficiálně vyhlásí nejpozději 15. února. Dělá si prdel??

Takže to dopadne tak, že půjdu 7. na první dávku a třeba 10. ten Rychlej šíp vyhlásí, že mě se to vlastně netýká? Tak to dostanu infarkt i mozkovou mrtvici najednou. Hovada, hovada, nic než hovada.

A jestli tohle není státem řízenej a uplatňovanej teror, tak nevím, co už. Budeš hajlovat s náma, nebo koncentrák. Sice takovej domáckej, ale koncentrák. Nejen že žádná hospoda nebo živá muzika. Ty si za chvíli ani nenakoupíš a do práce budeš chodit pěšky-pokud nějakou vůbec seženeš (podívejte se do okolních států). 

Přizpůsobíš se, nebo vyletíš z práce. Kde a kdy už jsem to jenom slyšel?

Nebudu se široce rozepisovat, kolik lidí je u nás v práci-při skoro stoprocentní proočkovanosti-pozitivních. Je to víc než čtvrtina, možná skoro třetina.

Vezmu v potaz jenom čtyři postižený lidi, se kterýma přicházím pravidelně a bezprostředně do styku-s výjimkou posledního případu.

1. Uklizečka. Věk dost přes šedesát, neočkovaná. V práci to asi nechytla, nesundávala respirátor ani na vteřinu. (Leda že by nechránil tak skvěle, jak nám tvrdí). Průběh: Dva dny pocit lehký virozy, zbylých 12 dní karantény bez příznaků.
2. Přímá kolegyně. Věk cca 50, neočkovaná (jediná kromě mě). Nakazila se doma od dcery. Průběh: První den bolest celýho těla a hlavy, druhej den jenom hlavy. Zbylých 12 dní karantény bez příznaků.
3. Přímej kolega. Věk cca 65, očkovanej dvěma dávkama. Nakazil se v rodině. Průběh neznám, ale po karanténě příští týden nastupuje do práce, takže asi žádný drama.
4. Staronová kolegyně. Věk lehce pod 60. Covid prodělala loni na podzim s těžším průběhem bez hospitalizace. Očkovaná třema dávkama. Minulou sobotu jsem ji měl v práci na zaškolení. Hodinu seděla přímo vedle mě, následně jsem ji ještě provedl celým areálem. Další den zalehla s covidem podruhý. Je to už osm dní. Kdybych to od ní chytil, neuniklo by mi to. Obzvlášť, když se na začátku každý šichty testujem.
5. Konec faktický poznámky.

Od začátku jsem nebyl principiálním antivaxerem. Jenom jsem nebyl ochoten si nechat jebnout do svalu experimentální, geneticky upravenej roztok, kterej neprošel standardním testovacím procesem, což je cca deset let. Jestli mi někdo tvrdí, že geneticky upravená vakcina, kterou někdo uvařil v kuchyni na poliklinice za tři měsíce je naprosto bezpečná, je to lhář a patří před tribunál.

Nedávno jsem kdesi četl, že vakcina byla připravená tak rychle proto, že vědci něco takového předpokládali a připravili ji preventivně předem. Jsem ohromen. Vědci dokázali vyrobit vakcinu na virus, kterej ještě neexistoval a nikdo nevěděl, jak bude vypadat a jak se bude chovat. Prozřetelnost jak barák.

Leda že by vědci náhodou už ten virus roky znali, akorát nám o tom zapomněli říct. A pak samozřejmě mohli stejný roky vyvíjet protilátku. Další mutace už taky určitě mají odpovědi, jenže decimace populace je nezbytně nutná, abychom pochopili, že bez Pfitzeru lidstvo nepřežije.

Naprostou pravdu měl policajt, se kterým jsem se o tom bavil loni na jaře. Byl zbavenej běžnejch povinností a byl vyčleněnej výhradně na trasování. Covidem prošel a přesto nosil cosi jako plynovou masku, kterou vyrábíme tady v Plzni.

Říkal toto: Neexistuje způsob, jak se stoprocentně ochránit. Dříve či později to schytáme všichni. Na konci toho průseru budem většinově promoření a imunní, zbytek bude mrtvej.

Přesně tak to je a jakýkoliv uslintaný snažení na tom nezmění ani literu.

A antivaxera-toho skutečnýho a ortodoxního-ze mě vyrobil až poslední nouzovej stav. Příslovečná poslední kapka do poháru.

Epidemie se stát může. Opakovaná epidemie už budí podezření. Násobená epidemie už je plán.

Prohlášení vlády v čase:

1. Očkujte se, zaručuje vám to lehkej průběh, nemůžete skončit v nemocnici a už vůbec na to nemůžete umřít. Uděláme Tečku za koronavirem.
2. Lehkej průběh to možná úplně nezaručuje, ale neskončíte na JIP nebo ARO a neumřete na to.
3. Možná skončíte na JIP nebo ARO, ale rozhodně na to neumřete.
4. Vy jste na to umřeli? Sorry, error.

Postup vlády v čase:

1. Budete nosit respirátory i do vany, jinak chytíte covid.
2. Nebudeme nic omezovat, pravidla jsou jasný.
3. Musíme to trochu omezit.
4. V žádným případě nevyhlásíme žádný omezení.
5. Už jsme to říkali. Trochu omezíme, ale jenom trochu.
6. V žádným případě nevyhlásíme nouzovej stav.
7. Vyhlašujeme nouzovej stav (rozdíl dvou dnů a jednoho zmrda, co je ministr zdravotnictví).
8. V žádným případě nevyhlásíme lockdown. (Očkávám ho nejpozději v pondělí).

Kromě lockdownu, kterej vyhlásí pozítří, se už všechno stalo.

Tahle vyjebaná vláda si zamilovala nouzovej stav jako situaci, kde si může bez standardních legislativních procesů schválit naprosto cokoliv. Což je naprosto neuvěřitelná drzost od vlády v demisi, opakuji V DEMISI, která má tak maximálně právo svítit a topit.

Nikdy jsem nebyl žádnej revolucionář, považuju to za duševní deficit. Ale vyházet tenhleten dobytek z voken mi najednou přijde jako skvostnej nápad.

V nemocnicích leží covidových očkovaných pacientů skoro polovina za všech covidů. Na JIP a ARO je neočkovaných významná přesila, což je taky jedinej pravdivej údaj za celou dobu toho problému.

Všechno ostatní jsou lži. Jenže dokud budou vládě radit zmrdi jako Prymula nebo Maďar, který jsou existenčně fixovaný na distribuci vakcin, budem se očkovat osmnáctkrát do roka. Tedy vy se budete, já ne.

Bez legrace a nadsázky-žijeme v nový totalitě, v některých ohledech ještě horší, než byla ta bolševická. Je čas na novej 17. listopad, klidně v lednu. Je čas na brutální odpor.

Nálož lží a propagandy je skutečně horší a brutálnější, než si ji pamatuju před rokem 89. A skoro všichni držej hubu. Tak kurva šavle ven.

zemřel. Asi určitě ho neznáte a já se to dozvěděl až dneska, i když je to už rok stará zpráva.

Já jsem tu čest měl. Mezi polskými písničkáři patřil na špičku. Bůh ho opatruj.

-modlitba-by neměla být nikdy zapomenuta.

Peha je skvělá kapela a ta krásná zpěvačka je neuvěřitelně uvěřitelná. Jméno neznám a hledat ho nebudu, k ničemu ho nepotřebuju. O jméno nejde, o zážitek ano.

Pusťte si film, pokud ho neznáte. Jakubisko nikdy nezklamalo. Ale tuhle píseň tam nečekejte. Hudební motiv tam je, zpívaný text ne. Škoda. K závěrečným scénám by se hodil.

Nevím, kdo spáchal text, ale všimněte si tý čechoslovenčiny. Je to tak geniálně naporcovaný, že jsem si to napoprvý vůbec neuvědomil. Půlka sloky v češtině, druhá v slovenčině. Textařskej masakr motorovou pilou, bravurně vyváženej.

Smekám svůj milovanej koženej klobouk, tohle je Dílo.

Nebojuju tím, že si pořizuju chatu hluboko v lese. Polosamota, dřevostavba, klid, žádný hysterický čivavy a uřvaný děcka nebo bezprostřední sousedi. Jenom ptáci (vzduchovky mám), vysoká a prasata (kulovnice i brokovnice mám), jinak bukolická idylka. Elektřtina tam je, ale kvůli případnýmu blackoutu jsem zakoupil petrolejku, veverku+kolo na běhání, dynamo a ebonitovou tyč. Liščí ocas si tam snadno ulovím.

Voda není, budu používat ekologickou dešťovou + balenou v plastu, kterej spisovně vyhodím do žlutýho kontejneru.

Obsah chemickýho záchodu s ekologickou chemií budu slušně zakopávat v okolí.

Topit ovšem budu v kamnech na dřevo, čímž vyrobím 18x víc CO2, než všechny Babišovy kravíny dohromady.

Bojuju tím, že díky děsivý lesní cestě, rozježděný lesáckou těžkou technikou k nesjízdnosti, prodávám svý osvědčený, hodný a spolehlivý auto a místo něj kupuju poněkud bestiální SUV s obsahem přes tři litry, pohonem 4×4, rampou proti lesnímu dobytku, obrovskejma kolama a spotřebou kombajnu. Sorry, Pyjáti, ale jinak se tam od podzimka do jara nedostanu. Snad mě ve vašich očích (oku, na druhým máte klapku) částečně omluví, že tam mám namontovaný LPG. To už je emisně jenom půlka kravína.

Á propos-je nebytně nutný zakázat stromy. Ničí ekosystém.

Pokud nevyhrajete volby, což je pravděpodobný, na oslavu tu plynovou bombu vypnu a budu do příštích voleb jezdit jenom na benzin. Ostatně-tohle auto bude mít za deset let na evropským bezemisním bezpohlavním bezvýkonným trhu cenu svý váhy ve zlatě. Váží skoro tři tuny.

Takže jen tak dál, Pyjáti. Pracujete pro mě.

Podle policie můžete 😀

https://www.krimi-plzen.cz/a/napadeni-macetou/

Nechápu ten princip. Kapela za velký peníze natočí klip. Right. A někde nějakej vysoce postavenej KUND usoudí, že klip je moc násilnej nebo kýho šlaka. Není tak drsnej, aby cenzuroval klipy negerskejch rapperů a hip-hoperů. To by byl rasista. Tak cenzuruje bělochy. Tenhle klip na dlouhý roky zmizel:

Místo něj se promítala verze, která byla prakticky identická, akorát ty auta byly omotaný kolem dokola matracema, aby bylo jasný, že se v průběhu natáčení žádnýmu zvířeti nic nestalo. Vtipný na tom je, že teď už na Tubě zas není k dispozici ta soft verze.

Ale ještě zajímavější je full video Pearl Jamu-Jeremy. Hodně starej klip, na Tubě nikdy k vidění, jen v hodně ořezaný verzi. Jde o reflexi skutečnýho případu, ale člověk neznalej z toho cenzurovanýho paskvilu moc nechápal, o co jde. Až teď.

(už tady se to nechce zobrazit. Zadejte si v Tubě Pearl Jam-Jeremy (uncensored version)

A do posledka jsem objevil kurevsky nastavenou verzi týhle dračice:

Je to hodně divnej remix, nicméně obsahuje spoustu záběrů, který se do oficiálního klipu nedostaly.

A existujou dokonce i cenzury zcela mainstreamových kapel. Viz následující Cardigans, kde se závěrečná scéna s šutrem nesměla v oficiální verzi objevit. Vítejte v roce 1984, kde ideopolicie nikdy nespí.

A to je ode mě tak nějak všechno.

Se soudružským pozdravem FUCK THEM ALL!

Váš

vR

Tak jo. Už toho o tom sajrajtu byly sepsaný celý hektary a tuny a už mě to-jemně řečeno-irituje.

Ne, nepovažuju tu věc za chřipečku. Ne ve světle současných čísel. Navíc jako vlastník astmatu, CHOPN, spánkový apnoe, srdeční arytmie a obezity patřím do rizikový skupiny.

Ale současně jsem členem kritický infrastruktury, takže pošlapu, dokud mě to nesestřelí. To nebo něco jinýho.

Chci ale mluvit o něčem jiným.

Už mnoho let tvrdím, že tahle civilizace-zejména evropská a severoamerická-je příliš zpovykaná a uklidněná mnoha desetiletími míru. A domnívá se, že už to tak bude pořád. Že zvyšování platů dožene inflaci a pokud ne, tak se situace možná nezlepší, ale ani nezhorší. Že už není třeba se snažit, usilovat, něco umět-stačí chodit do práce a dostatek je zajištěn.

Omyl. Celý ty léta říkám, že musí přijít pandemie nebo válka, který nás zase usadí pevně na prdel. Osobně jsem si myslel, že to bude válka, ale pandemie prostě přišla dřív (pokud je ovšem pravda, že virus je uměle vytvořenej a úmyslně vypuštěnej, tak to válka je).

Je to nutný a je to dobře. Je jedno, jestli umřu já nebo vy. Je jedno, jestli z lidstva zbyde 50 nebo 10 procent. Je jedno, jestli to dopustil Bůh nebo způsobil člověk.

Očista je nutná. Proto, aby si ten zbytek uvědomil, že tu neexistujeme samozřejmě a zadarmo. Že člověk v potu tváře chléb svůj dobývati bude. A když ne, tak chcípne hlady.

Takovej je přirozenej řád věcí a v tomto smyslu je Covid požehnáním.

Možná nám sežere plíce, ale současně otevře oči.

Nehleďte na rez a nepřátel se neklepejte. Zastyděl jsem se nad fotkama a začal jsem čistit a olejovat. Všechny zbraně jsou dokonale funkční. Není to celej můj arzenál. Zbytek mám uložen mimo dosah objektivu. Velkou pistoli a chladný zbraně mám už roky. Zbytek jsem si pořídil v průběhu posledních tří měsíců.
Protože vím, co přijde.

Nechtěje imrvére tahat na opasku dvě kila železa, pořídil jsem malý kotě na běžný nošení:

Jenže to je kotě nablízko, kotě první pomoci. Když jde do tuhýho, potřebujete něco s trochu silnější argumentací, kapacitou a důrazem:

Následující zbraň je geniální kompromis mezi odstřelovačskou puškou a mlejnkem na maso. Horní hlaveň kulová-v ráži, kterou se dají lovit sloni. Naprosto bez nadsázky.  A pochybuju, že bych s tou optikou dokázal minout průměrnou čivavu na 150 m. Spodní hlaveň je broková 12. Výměnnej svazek hlavní je 2×12. Dva mlejnky na maso.

Tohle je malorážka. Pažbení jsem si komplet dělal sám. Teda z původního bukovýho přířezu, kterej se za pažbu dal považovat jenom s velkou dávkou tolerance. Je to nalakovaný lakem na kytary 🙂 Tahle konkrétní zbraň v šedesátých a sedmdesátých letech velmi úspěšně závodila a vyhrávala. Má neskutečně vyladěný spoušťový ústrojí. Blbě se podíváte na spoušť a vystřelí to. Díky tomu nikdy nestrhnete ránu. A taky těžkou terčovou hlaveň. A dioptrický mířidla. S touhle zbraní dávám na 50m devět krabiček od sirek z deseti.

Tohle je moje primární zbraň. Je hodně orezlá, protože jsem trochu prase. Ale už to dávám do pořádku. Žijeme spolu už hodně dlouho a nějaký drobný opomenutí si odpouštíme. Vždycky to napravíme.

Ten zbytek jsou věci do šermu, jenom menší část. Ta sekyrka nahoře na poslední fotce je legendární Punťa. Viditelně veterán 🙂 A to ještě zdaleka neskončil.

Jen tak pro sichr dodávám, že všechny zbraně vlastním legálně a mám je řádně zaregistrovaný na Odboru zbraní a střeliva PČR 🙂

Konečně jsem upravil fotky a chtěl je dát na fotoblog. Ani hovno. Nejdou načíst. Tak jsem to zkusil dát sem. Nejdou načíst. Běž do prdele, WordPressi.

Byltě se Ramštajn podívat na Harlejky v Práglu. Hodně toho nafotil, příští týden-snad-upraví a vytvoří galerku na fotofiliálce. Zděs ochutnávka:

Tak je to tady. Nějakým záhadným způsobem jsem se v těchto dnech dožil padesátky.

Vůbec netuším, jak se mi to podařilo. Posledních třicet let jsem intenzivně pracoval na tom, aby se mi nic takovýho nepřihodilo-a stejně se přihodilo.  Zřejmě jsem odolnější, než jsem myslel.

Rád a často jsem o sobě tvrdil, že jsem nesmrtelnej. Že když mi na hlavu hodíte atomovku, umře ta atomovka, ne já. Některý věci, který jsem prožil a přežil, mě k takovýmu tvrzení částečně opravňujou. Jenže už si to myslet přestávám. Zdraví už nefunguje na 320%, jak jsem byl zvyklej, takže mi začíná docházet, že úplně na věky tu nebudu. Že už mám čtvrtinu, možná i třetinu života za sebou. Jestli to takhle půjde dál, víc jak dvoustovky se určitě nedožiju.

Ale co už. Kdo by tu chtěl bejt navěky, že jo? Některejch věcí je lepší se nedožít.

********************

100 je číslovka, která se mi asi před dvěma týdny objevila na ciferníku osobní váhy. Běžel jsem ji reklamovat (váhu, ne číslovku), ale jelikož je stará nejmíň deset let, vysmáli se mi a ještě mi drze řekli-Podívejte se na sebe.

Svým způsobem mě to překvapilo ještě víc, než ta padesátka. Když jsem se na podzim 2012 vrátil z Vysočiny, měl jsem na svých 182cm přívětivých 75 kilo.

Jenže zas to zdraví. Referuju tu někde níž, jak jsem si předloni přetrhnul mezižeberní sval. Byly z toho čtyři měsíce neschopenky a dobrých 10 kilo navrch, protože hýbat se s tím skoro nedalo. Letos je situace obdobná, akorát jsem si nic netrhal, vzaly mě moje čím dál horší záda. Válím se s tím doma od začátku prosince, rehabilituju, poslední kontrola (snad) 29. března. Takže zas čtyři měsíce a dalších 10 kilo. Těch zbylých 5 jsem holt z nerozvážnosti nasbíral někde cestou.

Vzpomínám si, že jsem zamlada prohlašoval, že pokud bych se někdy dožil metráku, utratím se. Jenže to mi bylo 23 a při současný výšce jsem vážil 59 kilo a do mých žeber se běžně zamilovávaly harfenistky.

No jo, no. Mladej pankáč musí bejt vychrtlej, jinak by nebyl autentickej.

Myslíte si taky, že se obě čísla budou navyšovat? U věku bych tipnul na klasickou aritmetickou řadu. Ale jestli bude chtít váha postupovat nastoleným tempem, budu o stých narozeninách vážit kolem tuny. Uvidíme, zas o tom dám vědět v článečku.

Když jsme u toho punku-moje krásná, stále velmi štíhlá a milovaná paní mi jeden z dárečků poslala mailem-a to je jedinej, o kterej se váma s radostí podělím 🙂

nebude. Prozatím. Všechny peripetie, který jsem chtěl popsat, se prozatím odkládají. Moje žena si přečetla Úvod a zaujala silně negativní stanovisko. Žije tu s těma sousedama, o kterejch to mělo být, nějakých cca 20 let a nemá s nima problém. Ba je skoro považuje za přátele, nebo tak něco. Nechápu to a nerozumím tomu, proč je právo sousedky stěhovat KAŽDOU noc nábytek do tří, čtyř, pěti ráno sem a tam nadřazený mýmu právu se vyspat před dvanáctkou a po ní, ale chci mít doma klid, takže prozatím ponechávám nedokončeno.
To neznamená, že ten text neexistuje a že se tu časem neobjeví.
Všechno má svůj čas.

Tohle bude dlouhý čtení.
Už proto, že jde o problém, kterej řeším skoro dva roky-tj. celou dobu, co jsem se nastěhoval k ještě pořád skoro novomanželce. Vlastně jsem ho trochu řešil už předtím, při občasným přespávání, ale to nemělo tu správnou plnohodnotnou intenzitu. Aby si tu parádu člověk opravdu z plna hrdla užil, musí v tom žít trvale.

Abyste správně pochopili text, kterej bude následovat po úvodu, musíte znát několik základních premis. Bez nich bych asi vypadal jako dokonalej psychopat, což si dovoluju nebejt. Nebudu je řadit podle důležitosti, důležitá je každá sama o sobě.

-Jsem spáč. Mohl bych spát závodně, možná i profesionálně. Za normálních okolností mi stačí 5-6 hodin spánku, abych mohl fungovat, ale to je nadoraz. Minimum, abych byl v pohodě, je 8 hodin. Pokud mám klid a nic mě neruší, nemám problém prospat 12-14 hodin. Pak se cítím fakt odpočatej.

-Mám hodně citlivej sluch. Vadí mi jakejkoliv hluk při usínání. Když už spím, zas tak mi nevadí nějaký krátký vyrušení. Někomu něco upadne, zaštěká pes-probudí mě to, ale jen tak napůl. Pokud hluk nepokračuje, zase usnu. Ale pokud čokl blafe pod oknem ložnice pět minut nebo někdo zapne vrtačku, jsem vzhůru dokonale a pořádně nasranej. Ale především je to o tom usínání. Na to potřebuju dokonalý ticho. Sebeslabší zvuk mě okamžitě pošle do plný bdělosti. Asi nemusím zdůrazňovat, jak mi je, když se snažím usnout a ty „slabý“ zvuky se ozývají průběžně dvě hodiny. Je to trochu paradox. Od r. 2005, co jsem odjel na Vysočinu, jsem k usínání nutně potřeboval televizi. Nedokázal jsem usnout v tichu. Vždycky jsem ji natáhl na půl hodiny a našel nějakej kanál, kde se moc nestřílelo, neječelo, nevybuchovalo a nebouralo. V takový hlasitosti, abych rozuměl slovům, aby to nebyla jenom hluková stěna. Ideální byly přenosy z Parlamentu na ČT2. Pokud se televize po tý půlhodině vypnula a já ještě úplně nespal, probralo mě to a následovala další půlhodina. Když jsem se pak-asi před pěti lety-porafal s O2 a definitivně zrušil televizi, asi měsíc jsem měl ukrutný problémy s usínáním. A pak se to otočilo o 180. Neusnu, pokud není ticho.

-Dělám dvanáctky, turnusový. Dva dny denní, dva dny noční, čtyři dny volna. Teda přibližně, protože po tý druhý noční prospíte další den-teda prospali byste, kdybyste nebyli já-, zatímco před první ranni (vstávám ve 3. 30) potřebujete jít spát tak v 9 večer-pokud zase nejste já. Takže vlastně jenom dva dny volna. Za normálních okolností by to tak nevadilo. Jsem totální sova. Moje přirozená hodina usínání je mezi 4-6 ranní, vstávám mezi polednem a třetí odpoledne. V ideálním případě. Ovšemže ne při tomhle režimu. V tomhle bordelu potřebuju spát jak v noci, tak i přes den. Což nejde, jak objasním dále.

-Bydlíme bohužel v paneláku. Takže máme-ještě víc bohužel-sousedy. Ti, o kterých budu psát, bydlí přímo nad náma. Tzn. mají stejnej půdorys bytu. Jen trochu jiný uspořádání. Nad naší ložnicí mají obývák. Což by tak zásadně nevadilo. Kdyby…. V celým tom zkurveným kvartýru mají na podlaze dlaždičky. Žádnej koberec, žádný lina, jenom dlažky. Což v praxi znamená, že každý šoupnutí židle v noci je stejně hlasitý, jako kdyby to bylo u vás doma. Nepřeháním.
A těmhle sousedům, manželům K., věnuju v následujícím textu nejvíc prostoru a času, kolik jsem kdy komu ve virtualitě věnoval (pokud do toho nebudu počítat tři měsíce na korekturách Durychovy Katolické cesty, ale to je pohádka z jinýho vesmíru).

Manželé K. jsou důchodci. Oba přes 60. Tj. jsou doma furt. Pepa K. je od pohledu celkem sympaťák s předloktíma pokrytejma rozpitejma kérkama z vojny, šachty nebo krimu. Bohužel je kutil. Paní K. je psychotická hysterka. Mám problém vůbec v souvislosti s ní napsat slovo „paní“. Mám pro ni spoustu výstižnějších výrazů, ale snažím se mít pořád na vědomí, že tenhle blog není pornografickej, takže namísto přímýho pojmenování musím obezřetně opisovat.
Každej z těch dvou K bude mít následně vlastní kapitolu. Pak bude ještě následovat shrnutí-včetně nejnovějšího vývoje událostí. Bude to dlouhý, surový a krutý a
WARNING: následující text bude velmi pravděpodobně obsahovat řadu mimořádně vulgárních výrazů, takže by ho žádný dítě nemělo číst před 22. hodinou!

že se mi tu za posledních pár dní dramaticky zvedla návštěvnost, ačkoliv jsem už třičtvrtě roku nic nenapsal.

No tak jo, něco chystám. Bude to zatraceně dlouhý a sobecký a bude to mít nejmíň tři díly, aby to bylo k učtení.

Fakt to chcete?

Právě jsem nedokoukal letošní verzi slavného filmu Sedm statečných pod názvem The Magnificent Seven. Nějak jsem to nepobral.

Už proto, že je jich asi 11 nebo 12, nedá se to spočítat. Excelentní je složení. Korektnější už to být nemůže.

Pár bělochů tam je, to jo. Zbytek: Hispánec (docela dobře možné), černoch (krajně nepravděpodobné), Asiat (krajně nepravděpodobné), ženská (krajně nepravděpodobné), Komanč (naprosto vyloučené).

Vizuálně se tomu moc vytknout nedá, dobrá filmařina. Ale stejně jsem to nedokázal dokoukat, koncentrace nesmyslů je nad moje síly.

Kdyby vás někoho napadlo si to pustit, doporučuju těch 128 minut věnovat radši lepení modelů letadýlek, spánku nebo co koho baví.

Nebo si aspoň pusťte originál.

Ztráta času.

Proč? Protože je prostě dokonalý!
Koncem ledna jsem se ženil, jak asi víte.
Před pár týdny jsem potkal kamaráda, kterej mi děsně vynadal, že jsem ho nepozval na svatbu, že o ní vůbec nevěděl.
Blbost. Byl jsem si dost jistej, že jsem mu psal SMS. Už proto, že jsem s ním původně kalkuloval jako s řidičem pro svatebčany, protože je to ten typ, co nemá problém nepít. Jenže se neozval, tak jsem našel jinou alternativu.
Volal mi před půl hodinou, že jsem tu SMS fakt napsal. Právě mu dorazila.
Bez pár dní po pěti měsících.
Díky, O2!

Znáte Maggi? Asi jo. Takový tekutý koření z kopyt a kostí a spousty soli.
Můj dědeček si ho dával naprosto do všech jídel, snad s výjimkou krupičkový kaše. Takže mě provází prakticky celej život. Já to s ním zas tak nepřeháním, ale třeba svoje milovaný šunkofleky nebo jakýkoliv těstoviny si bez něj představit nedovedu.
A v čem že spočívá ta revoluce? Součanej výrobce, firma Nestlé, dokázala poprvé za můj skoro padesátiletej život opatřit Maggi uzávěrem, kterej se dá po prvotním otevření znova zavřít!!
Ono to vypadá jako sranda, ale není. Když jste odtrhli takovej ten plastovej kroužek na krku lahvičky, pod ním byl takovej čumáček (ten je tam furt). Ten jste museli odstřihnout, odříznout nebo propíchnout. Ta čepička, co byla nad ním, už nikdy nepasovala zpátky. Maggi vyschlo v tom čumáčku, vytvořilo špunt a museli jste to propichovat při každým dalším použití. Tak tomu je odteď konec!
Mně se dneska ta lahvička v tom regálu nelíbila, má jakousi novou, moderní, rozuměj netradiční etiketu. A já si-zejména u takhle starých výrobků-na tradici potrpím. Ale nelituju. Tahle lahvička se po použití dá skutečně znovu zavřít, a to opakovaně! Navíc čumáček obsahuje díru už od výrobce a není třeba ji podomácku vyrábet!
Chtěl bych tímto srdečně poděkovat firmě Nestlé, že už pouhých 130 let od uvedení výrobku na trh (1886) dokázala vymyslet uzávěr, kterej se dá skutečně uzavřít!
Jak říkám-revoluce!

Jelikož mi sem poslední dobou chodí nadlimitní množství návštěv, usuzuju z toho, že na něco čekáte. Anžto nejsem rychlej zpravodajskej server, napadá mě jediný-tradiční  report z Libušína.

Když vono moc není vo čem. Pětadvacátej, jubilejní ročník. Výprava lepší než v posledních letech, ale v dávnějších dobách byly i lepší. 2.7oo registrovaných bojujících, to už je síla. Tři bitvy místo jedný. Tradiční déšť, bez toho by to snad ani nešlo. V noci mrzlo. Přes intenzivní léčbu Masalou Infernalis jsem si přivezl nachlazení, se kterým se peru doteď.

Začínám být na tenhle koníček nějak moc rozlámanej. Vydržel jsem jenom půlku hlavní bitvy. Šel jsem do toho s lehkým štítem a Punťou, ale po třech útocích a ústupech mě zradilo rameno a štít už jsem nedokázal uzvednout natolik, aby mě opravdu kryl. Tak jsem šel na pivo.

Zabil jsem jednoho  chlapa a jinej zas mě. Ten můj se pustil příliš daleko do našich řad a když se tak v celoplátu valil kolem mě, vzal jsem ho sekerou po palici. Nepřiznal to, tak jsem přitlačil. Když se otáčel, koupil definitivní, to už ignorovat nemohl. Pak se kolem mě udělalo prázdno, akorát mi do štítu začala šťouchat kopím nějaká mladá ženština, úplně nalehko a beze zbroje. Po tý jsem vyjet nemohl, to dá rozum, tak jsem jí jenom odstrkoval ten klacek. A pak se odněkud zpoza ní vynořil nějakej týpek s kůsou, udělal dva kroky bokem a seknul mě po naprosto nechráněným zátylku. To byla taková blbá shoda okolností. Mně se totiž ve chvíli, kdy jsem se začal oblíkat, začalo ukrutně chtít na velkou. To se před bitvou stává. Od stanu to bylo na Toiku hodně daleko a prostě jsem si nestihl dooblíct zbroj. Šel jsem hodně nalehko.

Chlapík byl ovšem zkušenej a velice soudnej. Klepnul mě po tom holým zátylku velmi jemně, jenom tak, abych to cítil, ale aby mi neublížil-ba aby to ani nezabolelo. Vyslal tím jasnej vzkaz, kterej by se dal z řeči zbraní do řeči lidí přeložit asi takhle:

„Vidíš to, debile? Jaká je kravina jít do boje s holým krkem? Mohl jsem tě vzít pořádně, pomuchlat ti krční páteř, zlomit vaz nebo ti useknout hlavu, kdyby to bylo vostrý. Ale jsem rozumnej a zkušenej, takže to ber jako varování, vosle sebevražednej.“ A já to tak bral.

Jinak se tenhle ročník vyznačoval především ztrátou přileb. Mně spadla z hlavy, když jsem si ustlal po týhle „ráně“. Já na ní ale nemám řemen pod bradu. Kolega přišel v boji o kbelcovku, což je fyzicky skoro nemožný. Druhýmu kolegovi rána čímsi servala s hlavy přilbu i s batvatem (taková silná čapka pod blembák)-přestože to měl přikurtovaný pod bradou. Hejtman jedinej o přilbu nepřišel, ale zato pod ní utržil otřes mozku. Jeden ze dvou hlavních organizátorů o ni přišel taky a následkem toho ho z bojiště vezli rovnou na CTčko.

A nebyl bych to já, abych si nepřivezl nějakej suvenýr. Loni, pokud si vzpomínáte, jsem si přivezl jeden a půl ruční meč. Jelikož jsem ho kupoval o svátku svatého Jiří, jmenuje se Jurášek. Letos jsem o stejným svátku potkal Juráškova staršího a většího bratříčka. Hejtman, když ho ochutnal, prohlásil, že je to nesmírně škaredej, bestiální hrbáč mezi meči, ale když se ho pán naučí ovládat, bude nekonečně věrně a spolehlivě sloužit. Tím mi v podstatě nedal na výběr. Jmenuje se Qasimodo.

Ironie v názvu není tentokrát použita ve smyslu skutečné ironie, ale jako odkaz na anglický výraz Iron-železo.

Narazil jsem na to zvláštní místo náhodou. I když-zas tak úplná náhoda to nebyla. Spíš shoda okolností. Naše dcera totiž leze. Ne, neděste se, nezatajil jsem vám narození potomka, který se pozvolna chystá stát batoletem. Ona leze po skalách a umělých stěnách. A dost dobře. Bouldering se tomu říká. A tuhle sobotu se tam konaly závody. Velmi důležité-první kolo kvalifikace na Pohár ČR v boulderingu. Holčička na to dřela jako kůň. Musí. Je maličká. Moje paní tvrdí, že měří 160, já bych tipnul ještě o nějaké číslo míň. Už pár let neroste, takže lepší už to nebude.

Vypadá to takhle:

To jí nebrání v tom, aby už v patnácti nelezla v kategorii žen-tedy dospělých. Za pár týdnů jí bude sedmnáct a… pořád leze za ženy 🙂 Ale o to víc musí dřít. Některé konkurentky mají okolo 180. Chyty, na které pohodlně dosáhnou, musí holčička doslova vybojovat. A v tom je dobrá. O tom svědčí to, že se kvalifikovala 🙂 Příští kolo je v Praze. Když to dá i tam-a o tom celkem nepochybuju-, stane se oficiální reprezentantkou ČR v boulderingu. Další štace by pak byla Rakousko, další Japonsko… 🙂 Uvidíme.

A teď už konečně k tomu místu:

Konalo se to v bývalém trolejbusovém depu/vozovně plus opravně. Věděl jsem, že Dopravní podnik někdy v posledních letech postavil novou vozovnu, ale netušil jsem, co se stalo z té staré. Jmenuje se to DEPO 2015 a nejspíš to má nějakou souvislost s projektem „Plzeň-město kultury 2015“. Děje se tam toho asi víc, neměl jsem ještě čas si to dohledat. Ale v průběhu závodů jsem si zaběhl na pivo do místní-hodně industriální- kavárny nebo co to je. A jak jsem tak koukal těmi velikými výlohami na dvůr, teprve jsem si toho pořádně všiml. Po veliké dvoraně jsou tam porůznu poházeny zvláštní železné objekty. Čív víc jsem na ně koukal, tím víc mě zajímaly. A po skončení kvalifikace žen jsem si je šel prohlédnout a nafotit.

Krom nejvyšší, z porůznu křivě posvařovaných ocelových tubusů stvořené rozhledny s vyřezanými rozetami místo oken mi bylo spousta tvarů povědomých. No tak jasně, koule je povědomá každému. Ale ty nádrže-takové jsem viděl v kolonách v různých fabrikách a JZD… akorát nevypadaly jako krajky.

Nikdy jsem o Čestmíru Suškovi neslyšel. Ani jsem ho ještě nehledal na netu. Ale musím mu vyšvihnout hlubokou poklonu. Tohle není nic abstraktního. Myslel u toho.

Z dálky to sice vypadá jako děravé rezavé válce, ale když přijdete blíž, začíná to dávat smysl. Nejenom, že jsou jednotlivé skulptury prořezány či posvařovány s citem pro estetiku a tvar. Nabízejí mnohem víc. A to tím víc, čím blíž jste.

Je nesmírně zvláštní, jak se objekty proměňují při pohledu skrz ně, nikoliv na ně. Při každé změně vzdálenosti nebo úhlu se průhledy odlehčenou masou oceli objevují nové kombinace tvarů, povrch se prolíná s vnitřkem a kombinuje s pozadím, viditelným skrz tu původně neprůhlednou hmotu.

Ani se nechce věřit, že tak masivní a těžké věci můžou působit tak lehce a vzdušně.

Nepočítal jsem ty skulptury, ale jen samotné funkční rozhledny jsou tu tři. Pak ještě objekty jiného autora, které vám ukážu příště.

První várka fotek včetně dalšího komentáře je už teď na https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Druhou vložím hned, jak se k tomu dostanu 🙂

na

https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Jsou to fotky amatérský, fotily dvě hodně mladý holky, ale nějakou dokumentační hodnotu to má 🙂

vR

Prokousali jsme se k bodu
3)-kupujeme domeček. Teda spíš dům. On teda není nijak extra velikej, asi o něco menší, než ten můj na Vysočině (přesnou výměru zatím neznám a je mi ukradená), prostě normální 3+KK+ podkrovní cimra, ale chytře postavenej a pro dva lidi a stádo vlkodlaků by to mohlo celkem stačit.
Stav velmi dobrej.
Úžasná je poloha. Na kraji malý vesničky s asi sedmdesáti stálejma obyvatelema. Koupaliště, lesy, rybníci, dva krámy, občasná hospoda-fakt skoro jako na tý Vysočině. Jenom o trochu míň členitá krajina.
Stateček, obehnanej ze všech stran vysokejma zdima (krom jedný, ale to pořeším), soukromí, ticho, klid. Není tam odnikud vidět, žádnej hysterickej vořech u sousedů neštěká, idylka na entou.
Výměra cca 1.500m2, z toho 1.000 je zahrada s rodícíma jabloněma, zbytek zabírá dům a dvůr. Kůlna, dílna, velká stodola s garáží, skleník. Zrekonstruováno, velice citlivě a stylově. Jediný, co musím před nastěhováním udělat (nebo klidně i po), je vymalovat pokoj/kuchyň. Bydlet se tam dá okamžitě.
Pitná voda ve vlastní studni na zahradě. Rozvedeno po baráku. Prostě malá, soběstačná tvrzička. S pár kusama domácího zvířectva a pár bouchačkama v tom přežijete i válku. Už proto, že to má osmdesátky zdi. A taky nějaký sklepy.
Dojezdová vzdálenost do práce se mi prakticky nezmění. Budu to mít o 4 km dál, než z Plzně, ale tady nebudu muset projíždět víc než půlkou města, takže přes ty vesničky ušetřím na naftě a ještě tam ve finále budu rychleji.
Už jsme těch baráčků projeli celkem dost a vždycky na některým někomu z nás něco nesedělo. Ale tady zavládla dokonalá shoda. To je VON. Řízení běží, se stěhováním počítám plus minus na konec března.

A to všechno se děje proto, že jsme se
4) VZALI! 🙂
Po dvou letech. To se stane tak, že o tom dlouho mluvíte jako o možnosti do budoucna. Nic aktuálního, takový to „Jednou možná asi jo, uvidíme.“ Pak se někde něco zlomí, někdo udělá první krok a pozejtří se ženíte.
V kombinaci s nástupem do tý nový práce to byl docela šrumec. Neměl jsem čas na nějaký zvláštní přípravy. Ve čtvrtek v šest ráno jsem skončil noční po desetidenním pracovním zápřahu v kuse, šel se vyspat, zbytek čtvrtka a pátek zabraly přípravy a v sobotu jsem-co se to se mnou děje??-stál před oltářem.
Bylo to nádherný. Opravdu jsme si to s mojí paní oba užili, tréma z nás spadla s předstihem aneb děj se vůle Boží, všechno bylo hladký, nikde žádnej zásek (teda kromě toho, kdy jsem si nemohl vzpomenout na poslední větu manželskýho slibu 😀 )
Kosa teda byla v kostele přeukrutná. Paní v (nejspíš) saténovách šatičkách s chlupatým bolerkem, což moc nezahřeje, já normálně v košili a obleku, teplý triko pod tím. Naši zlatí františkáni nám tam postavili elektrický teplítko, takže jsme u toho slibu ani moc nedrkotali zubama.
To ještě ležel sníh a samotnej obřad netrval možná ani půl hodiny, ale následovala Mše svatá. Takže hodina a půl zusammen. Mojí milí šermíři nám tam udělali čestnou stráž a vůbec převelikou parádu-a ti to odnesli nejvíc. Byli tam totiž s velkým předstihem, zatímco my naopak s velkým zpožděním 🙂
Hostina se odehrála v jedný šermíři oblíbený hospůdce, ale jen v širším rodinným kruhu, což čítalo asi dvacet lidí. Do toho počítám i všechny čtyři plzeňský františkány a neúplnou rodinu mýho přítele z Vysočiny. On má totiž sedm dětí. Vzal jenom manželku a čtyři 🙂
Spousta lidí musela odjet brzy, takže jsme hostinovali jen tak nějak do půlnoci, pak jsme se-jen my novomanželé-přesunuli do blízkýho stylovýho penzionu a po tom zbytku vám nic není 🙂
Chtěl jsem tuhle pasáž pojmout trochu velkoryseji a podrobněji, ale únava si vybírá daň. Ale slib je slib, ví Bůh, kdy bych se k tomu příště dostal.
Fotky. Jo. Něco sem teď narychlo upravím, ale fakt jenom náhledovky. Únava. Zbytek bude na fotoblogu, dám sem a k Bavorovi avízo. Nejpozději v neděli, skoro slibuju 🙂
Je mi moc fajn 🙂
vR

P.S.: Ty fotky měly bejt až pod článkem. Ale jelikož WordPress co půlrok vymyslí nějaký vylepšení, který ovládání neomylně rapidně zhorší, nemám už sílu se s tím prát. Sice to trochu otupilo pointu, ale sere pes.

Když zbyde čas, opravím to.