.jpg)
Gibonovití (Hylobatidae) jsou čeleď hominoidů, jejíž zástupci se vyskytují od severovýchodní Indie po Zadní Indii a ostrovy Malajského souostroví. Jsou nejmenšími z hominoidů, dorůstají délky těla 44–90 cm. Vyznačují se vysoce odvozenou stavbou končetin a jejich dlouhé paže spolu s hákovitými prsty jim umožňují charakteristické ručkování neboli brachiaci. V mnoha ohledech však giboni vykazují i primitivní znaky, mají například sedací hrboly nebo dlouhé špičáky. Jde také o jediné hominoidy bez větší pohlavní dvojtvárnosti ve stavbě těla, samec a samice se však mohou lišit zbarvením.
Od 80. let 20. století se rozlišují čtyři linie gibonů, nyní klasifikované na úrovni samostatných rodů, u nichž zároveň docházelo k postupnému nárůstu rozlišovaných druhů až na současných 20. Linie vedoucí k dnešním gibonům se vydělila před asi 20 až 15 miliony lety a jejich rody se od sebe rychle odštěpily na přelomu miocénu a pliocénu. Nynější giboni jsou lesní primáti žijící na stromech, již se nejraději krmí malým ovocem (ovšem i listy nebo živočišnými bílkovinami). Snad kvůli preferenci této nerovnoměrně a sezónně dostupné potravy nežijí ve větších skupinách, ale typicky ve stabilních monogamních párech, které si vymezují teritorium a jednou za několik let zplodí vždy jediného potomka. Pro vytyčení teritoria a navázání a udržení párových vazeb slouží gibonům druhově charakteristické „písně“, které jsou mezi primáty výjimečné.
Giboni se ve své domovině těšili velké úctě, zejména v Číně, kde byli chováni i v císařských zahradách. Historický i nynější lidský tlak je však současně přivedl na hranici vyhubení: takřka všichni gibonovití se kvůli ztrátě přirozeného prostředí a pytláctví do poloviny 20. let 21. století dostali mezi ohrožené, nebo dokonce kriticky ohrožené druhy..jpg)
.jpg)
