7) A květy slunečnice stále hrdě září.
Jako by jim patřily i ty nejintenzivnější paprsky.
Vesmír však ví, odkud se to kočičí zlato vzalo.
Zahradník zkouší trvanlivost.
Mračna se stahují.
Zpustil se liják.
Semínko se ocitlo v neprodyšném skleníku.
- 6) Stále ty stejné otázky. Padaly na něho kroupy už od jeho narození? Stal se z něj plevel, nebo byl vždycky plevelem? Anebo plevel z něho dělají zahradníci? Kapky deště. Obranný mechanismus. Proti čemu? Komu? Semínko stojí na pomezí zoraného pole a louky.
- 5) Zahradnice raději přihlížela a sem tam mi vytrhla zlatavý květ. Jeden, druhý, třetí... S každým dalším přicházely výčitky. A stonek neúprosně rostl při každém úderu zahradníkovy boty. Citlivé semínko se chtělo vymanit ze spárů kořenů a hlíny. Nebo snad ze spárů sebe samého?
- 4) Dokázal mě stříhat i dvě hodiny v kuse. Vždycky to probíhalo jinak. Někdy jsem byla až moc velká. Jindy až moc zastřihnutá. Další den prý žlutější než předchozí dny. Pak bezbarvá... Vesmír mi mezitím ukazoval planety. Planety svobody. Místa, kde bych mohla kvést.
- 3) Přelili mě. Ucho od mateřské nádoby se utrhlo. Mé kořeny se zasekly v hlíně, spoutaly mě a dusily. Dusily... Dusily mě kořeny, nebo květy? Zahradník vždycky šlapal svou obří nohou spíše na můj zlatavý vrch. Brával na mě nůžky, aby mě zastřihával.
