Přeskočit na obsah

Rozvod

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Rozvod (rozcestník).
Image
Jindřich VIII. Tudor založil anglikánskou církev, když papež zamítl jeho žádost o zneplatnění manželství

Rozvod, dle dřívější terminologie rozluka,[p 1] představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti. Je třeba jej odlišovat od rozluky.

Rozvod je možné definovat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statusu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobu života, zaměstnání apod. Důsledkem rozpadu manželství jsou tzv. neúplné rodiny, které se při rostoucím počtu stávají závažným sociálním problémem.[1]

Některé náboženské společnosti a církve rozvod neuznávají (např. katolická církev), jiné jej připouští jen za výjimečných a odůvodněných okolností (pravoslaví, islám), další se k nim staví velmi benevolentně. Nicméně i v církvích dochází k pozvolené liberalizaci.

V závislosti na převažujících kulturních a náboženských zvycích v různých státech tak existují různé právní modely řešení rozvodů – například na přísně katolické Maltě byla možnost rozvést se uzákoněna až 29. května 2011 po referendu[2], v liberální a agnostické České republice poměrně dostupný (a to již od roku 1950). Oproti tomu v islámské wahhábistické Saúdské Arábii je rozvod jednoduchý pro muže a takřka nedosažitelný pro ženy. Rozvod nemusí být ovšem spojen s právním aktem. V řadě kultur končí manželství prostým, společností nekontrolovaným a neevidovaným rozchodem partnerů.[1]

Pokud se bývalí partneři rozcházejí ve zlém a nedohodnou se na pravidlech rozchodu, mohou být výsledkem soudní spory, týkající se zejména tří bodů: rozdělení společného majetku, otázky, který z rodičů bude dál vychovávat dítě (děti) a zda bude mít druhý (a v jakém rozsahu) k dětem přístup, a otázky výživného.

Přehled

[editovat | editovat zdroj]

Příčiny

[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojeném království mezi hlavní příčiny patří mimomanželské styky, napětí v rodině, psychické či fyzické týrání nebo krize středního věku.[3] Ukazuje se také, že je vyšší rozvodovost u lidí, kteří mají více spolupracovníků opačného pohlaví.[4]

Následky

[editovat | editovat zdroj]

Děti a dospívající rozvedených či odloučených rodičů dosahují horší výsledky ve škole.[5] Děti rozvedených mají také nižší úroveň oxytocinu, takzvaného hormonu lásky.[6]

Rozvod v České republice

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Rozvod v Česku.

V České republice lze rozvést každé manželství. Rozvod probíhá vždy před soudem a může proběhnout buď ve formě sporného rozvodu, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství a návrhu na rozvod nemusí vyhovět, nebo na základě dohody obou manželů, kterou soud při splnění dalších zákonných podmínek zásadně respektuje a manželství bez dalšího zkoumání rozvede. Vždy však musí být nejdříve vyřešeny poměry nezletilých dětí a otázky majetkové. Z právního pohledu je rozvod institutem rodinného práva procesního.

Z historického pohledu byl na území českých zemí rozvod umožněn až zavedením civilního sňatku v roce 1868, avšak v omezené podobě jej připouštěl už patent Josefa II. z roku 1783, který umožňoval rozluku manželů „od stolu a lože“, tedy odloučení bez definitivního zániku manželství. Ještě dříve se otázky manželských sporů řešily podle církevního práva před arcibiskupskou konzistoří. Katolická církev uznávala jen několik důvodů k rozloučení manželství, zejména impotenci, neplodnost nebo ohrožení života partnera, zatímco evangelické prostředí připouštělo širší okruh důvodů včetně duševních či zdravotních problémů. O rozvod často žádaly ženy, nejčastěji kvůli manželově impotenci, a vyšetřování těchto případů bývalo velmi podrobné – zahrnovalo výslechy svědků i lékařské prohlídky. Intimní problémy manželů se tak často stávaly veřejně známými a mohly vést ke společenskému skandálu.[7]

Po zavedení civilního sňatku v Rakousku roku 1868 se rozvod stal dostupnější součástí právního systému a na konci 19. století už v českých zemích žily statisíce rozvedených lidí. Nejčastějšími důvody rozvodu byly nevěra a alkoholismus, přičemž ženy mohly při rozvodu zaviněném mužem získat výživné. Po vzniku Československa se otázka reformy manželského práva znovu otevřela a roku 1919 projednávalo Národní shromáždění návrh na liberalizaci rozvodů předložený socialistou Václavem Boučkem. Návrh narazil na silný odpor katolických a konzervativních poslanců vedených arcibiskupem Františkem Kordačem, kteří rozluku manželství považovali za odporující křesťanským zásadám. Debata vyvolala bouřlivé reakce jak mezi poslanci, tak mezi členy Spolku rozvedených, a přerostla až ve fyzické střety v parlamentu. Přestože byl návrh tehdy zamítnut, společenský vývoj později vedl k postupné liberalizaci rozvodového práva.[8]

Rodinné právo patřilo po vzniku Československa k prvním oblastem, které nový stát reformoval, a zásadní změnu přinesla manželská novela z roku 1919, označovaná také jako rozlukový zákon. Tento zákon zůstal nejdůležitější úpravou rodinného práva v meziválečném období, i když nebyl jednotně platný na celém území republiky. Tehdejší právo rozlišovalo mezi rozvodem a rozlukou: rozvod znamenal pouze soudně nařízené oddělené soužití manželů bez zániku manželství, zatímco rozluka představovala definitivní ukončení manželského svazku. Zákon vymezoval několik důvodů pro rozluku, například nevěru, trestnou činnost, duševní nemoc, násilí či „nepřekonatelný odpor“ mezi manžely. Soud při rozhodování obvykle zkoumal vinu jednoho z partnerů, výjimkou byl právě nepřekonatelný odpor. Majetek nabytý během manželství byl považován za společný a měl být spravedlivě rozdělen, přičemž soud mohl v případě sporů rozhodnout podle vlastního uvážení. Rozlišení mezi rozvodem a rozlukou zaniklo až na počátku 50. let s přijetím nového zákona o rodinném právu, kdy se ustálil jednotný pojem rozvod manželství.[9]

V Československu byl rozvod jako jediný způsob zániku manželství za života obou partnerů zaveden až zákonem z roku 1950. Do té doby existoval jednak „rozvod od stolu a lože“, který manželům umožňoval oddělený život, ale neukončoval samotné manželství, a jednak rozluka, která již dovolovala uzavřít nový sňatek a založit novou rodinu. Rozvody a rozluky byly dlouho poměrně vzácné a společensky citlivé, jejich počet výrazně vzrostl až po druhé světové válce v souvislosti se sekularizací manželství. Statistiky ukazují, že mezi lety 1949 a 2014 skončila v Československu a České republice rozvodem přibližně třetina uzavřených manželství, přičemž rozvodovost postupně výrazně rostla. Zatímco v poválečných letech se rozváděla jen menší část párů, po rozpadu Československa došlo k prudkému nárůstu a v současnosti se rozvodovost pohybuje kolem 60 %, a to navzdory poklesu počtu sňatků i rostoucí společenské toleranci vůči nesezdanému soužití.[10]

Historie rozvodu v Evropě

[editovat | editovat zdroj]

Starověk

[editovat | editovat zdroj]

Ve starověkém Řecku nebyl rozvod podle historiků výrazně stigmatizován a negativně byl vnímán spíše kvůli případným doprovodným skandálům. V Athénách mohl rozvod iniciovat jak manžel, tak manželka, přičemž muž mohl manželství ukončit jednoduše vrácením ženy jejímu otci, zatímco žena musela svůj požadavek oznámit archontovi a obvykle potřebovala podporu rodiny. Zákony chránily ženu tím, že jí při rozvodu zajišťovaly navrácení věna. Existovaly i zvláštní případy zrušení manželství, například z rozhodnutí otce nevěsty nebo kvůli dědickým povinnostem. Pokud byla žena usvědčena z cizoložství, muž byl povinen se s ní rozvést.[11][12] Ve Spartě mohla být důvodem rozvodu neplodnost ženy. V Gortýně měli právo na rozvod oba manželé a žena si po rozvodu ponechávala část majetku. Častým důvodem zániku manželství bylo také ovdovění, přičemž rozvedení i ovdovělí lidé se běžně znovu ženili či vdávaly.[13]

Ve starověkém Římě byl rozvod zpočátku poměrně neformální a společensky přijatelný, pokud odpovídal tradičním normám. Muži měli od pradávna právo rozvést se s manželkou a hlava rodu mohla nařídit rozvod jakéhokoli páru pod svou autoritou. Postupně získaly právo na rozvod i ženy. Rozvody byly v době Cicerona a Julia Caesara běžné a nepředstavovaly společenskou ostudu, spíše téma pomluv. Důvody rozvodu mohly zahrnovat nevěru, neplodnost, opilství či jiné nevhodné chování. Rozvod rušil rodinné a politické svazky vytvořené manželstvím a nové sňatky často sloužily k navázání výhodnějších rodinných aliancí, zejména mezi elitami. K rozvodu stačila vůle jednoho z partnerů a záležitost se řešila soukromě v kruhu rodiny bez veřejných záznamů; úřední registrace rozvodu byla zavedena až v roce 449 n. l.[14][15]

Středověk

[editovat | editovat zdroj]

Ve středověké Evropě po pádu Římské říše začala rodinný život více než světská moc regulovat církev. Pravoslavná církev připouštěla rozvod ve výjimečných případech, například při nevěře nebo dlouhodobém opuštění partnera, a umožnění nového sňatku chápala jako projev soucitu.[16] Katolická církev však od 9.–10. století považovala manželství za nerozlučitelnou svátost, takže rozvod v dnešním smyslu byl většinou zakázán. Existovala pouze možnost odloučení manželů bez zániku manželství nebo anulace sňatku, pokud se prokázalo, že byl od počátku neplatný. O těchto otázkách rozhodovaly církevní soudy, protože světské soudy neměly nad manželstvím pravomoc. Katolická nauka chápala manžele po sňatku jako jedinou právní a duchovní jednotu, kterou bylo možné zrušit jen tehdy, pokud se ukázalo, že platné manželství vlastně nikdy nevzniklo.[17]

Novověk

[editovat | editovat zdroj]

Po reformaci začalo být manželství v protestantských částech Evropy chápáno spíše jako smlouva než svátost, a proto postupně převzaly pravomoc nad rozvody světské soudy. Ty se zpočátku opíraly o dřívější rozhodnutí církevních soudů a rozvod povolovaly jen velmi omezeně, protože byl považován za něco odporujícího veřejnému zájmu. Rozvod mohl být udělen pouze tehdy, pokud jeden z manželů porušil manželský slib, například opuštěním partnera, nevěrou nebo krutým zacházením; pokud byli vinni oba, rozvod zpravidla nebyl povolen. Postupně se však důvody pro rozvod rozšiřovaly i na provinění vzniklá během manželství. Výjimkou byla anglikánská církev, která nadále hájila nerozlučitelnost manželství.[17]

Během anglické občanské války puritáni krátce prosadili zákon, který zbavil manželství statusu svátosti a učinil z něj světskou smlouvu, kterou bylo možné ukončit. Významný myslitel John Milton ve 40. letech 17. století obhajoval rozvod kvůli neslučitelnosti manželů, což bylo tehdy velmi kontroverzní. V Anglii bylo až do roku 1857 možné dosáhnout rozvodu jen zvláštním aktem parlamentu. V období osvícenství se však pod vlivem sekularizace a důrazu na individuální svobodu začal přístup k rozvodu uvolňovat.[18] Pruský král Fridrich II. v roce 1752 zavedl zákon, který chápal manželství jako soukromou záležitost a umožňoval rozvod dohodou obou stran; podobné reformy následovaly v Rakousku i revoluční Francii.[19]

Moderní dějiny

[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 19. století se v Evropě rozvody postupně liberalizovaly a kolem poloviny století je civilní soudy běžně povolovaly například v případech nevěry.

Například ve Spojeném království byl ještě před rokem 1857 rozvod téměř nemožné, zejména pro ženy, které byly právně i ekonomicky podřízeny manželům. Rozvod vyžadoval finančně velmi nákladný zvláštní akt parlamentu, dostupný jen nejbohatším vrstvám, a bylo obtížné jej získat i při nevěře, opuštění či krutosti. Zásadní změnu přinesl zákon Matrimonial Causes Act z roku 1857, který přes odpor anglikánské církve převedl rozvody z církevní do civilní pravomoci soudů a zpřístupnil je střední třídě. Další reformy postupně posílily právní postavení žen a rozšířily možnosti rozvodu, přičemž církev dlouho bránila liberalizaci až do zákona z roku 1973.

Ve Španělsku bylo právo na rozvod poprvé uznáno ústavou Druhé republiky v roce 1931 a upraveno zákonem z roku 1932, avšak diktátorský režim generála Franca rozvody znovu zakázal. Po obnovení demokracie byl v roce 1981 přijat nový rozvodový zákon, který byl později zjednodušen navzdory odporu katolické církve.

V Itálii byl první zákon umožňující rozvod přijat v prosinci 1970 navzdory odporu křesťanských demokratů a katolických kruhů. Pokus o jeho zrušení prostřednictvím referenda v roce 1974 však většina obyvatel odmítla. Původní zákon vyžadoval před rozvodem pětiletou odluku manželů, která byla později postupně zkrácena na tři roky a nakonec v roce 2015 na jeden rok při soudní odluce nebo šest měsíců při dohodě obou stran.

Irsko a Malta legalizovaly rozvod až na základě referend v letech 1995 a 2011.

Rozvod a náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Rozvod a judaismus

[editovat | editovat zdroj]

V rámci judaismu je rozvod (hebrejsky גֵּרוּשִׁין, gerušin) možný. O možnosti rozvodu se zmiňuje již Tóra, podle níž směl rozvod iniciovat muž, který shledal na své ženě „něco odporného“[20]. Raši k onomu důvodu pro rozvod řadí to, když se žena chová nemravně a muž nemá svědky, kteří by potvrdili jeho výpověď před soudem.[21] V případě, že muž propouští svou manželku, je povinen za přítomnosti dvou svědků sepsat nebo nechat sepsat a předat jí get (hebrejsky גֵּט) neboli rozvodovou listinu. Žena, které je předána rozvodová listina, je volná pro vstup do manželství s jiným mužem s výjimkou blízkých příbuzných bývalého manžela. Podrobnosti rozvodové procedury jsou rozepsány v Talmudu v traktátu Gitin.

Do roku 1000 n. l. se muž mohl rozvést se svou ženou i bez jejího souhlasu. Mezi Aškenazim však byla tato praxe zrušena na synodě, kterou svolal do Mohuče význačný rabín Geršom ben Jehuda. Souhlas manželky nebyl vyžadován pouze v případech, kdy žena odpadla od židovské víry, veřejně se nevhodně chovala nebo onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou.

Podle Tóry si muž, který propustil svou manželku a ta se stala ženou jiného muže, nemůže již nikdy svou původní manželku vzít znovu.[22] Tóra také stanovila výjimky, kdy manžel svou ženu nesměl nikdy propustit.[23][24] Ve starověku bylo běžnou praxí, že se všichni židovští vojáci „před tažením do války povinně rozváděli s manželkami pro případ zajetí či ztracení, aby se jejich ženy mohly znovu vdát a nestaly se opuštěnými.“[25] Takto rozvedenou a tedy volnou ženou byla například Batšeba.

Rozvod a křesťanství

[editovat | editovat zdroj]

Ježíš učil (Nový Zákon), že Boží vůlí je mít jen jednoho partnera za celý život. Sám cituje v Mt 19, 5 (Kral, ČEP) starozákonní místo Gn 2, 24 (Kral, ČEP), že muž a žena budou jedním tělem a že muž nemá propustit svoji manželku. Pokud se rozvedou, nesmí ani jeden z nich uzavřít nové manželství dokud partner žije, protože tehdy manželská smlouva ještě před Bohem platí. Když jeden z partnerů přesto do nového manželství vstoupí (ještě během života manžela nebo manželky), dopouští se cizoložství. Manželství platí tak dlouho, dokud manželé žijí. Existuje jediná výjimka, a to je právo rozvést se v případě, kdy se druhá strana dopustí nevěry (Mt 19, 9; Mt 5,32). Před Bohem žádný jiný důvod než nevěra nebo smrt pro ukončení manželství neexistuje.

Křesťanská civilizace tedy v zásadě akceptuje princip monogamního trvalého soužití partnerů, na který navazuje obraz tradiční rodiny s patriarchální strukturou a dělbou rolí a s ekonomickou závislostí ženy na muži. Instituce rozvodu se staví proti této tradici. Růst morální tolerance v této oblasti je spojen se sekularizací a s finanční nezávislostí ženy.[1]

Většina evangelických denominací rozvod připouští, i když jen jako krajní řešení.[26] V ČR je to zejména Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, kde jsou běžné i rozvody farářů.[27] Některé církve, například svědkové Jehovovi připouští rozvod jen v případě nevěry.[28]

Rozvod v katolické církvi

[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev považuje manželství za svátost doživotně zavazující a nezrušitelnou (do smrti jednoho z manželů, „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ podle slibu „dokud nás smrt nerozdělí“). Kanonické právo katolické církve neuznává proto rozvod v běžném smyslu, jak existuje např. v českém právu. Pokud se používá slovo rozvod, je to v původním významu odluka manželů, což je de facto rozhodnutí diecézního soudu akceptující, že manželé spolu nemohou ze závažných důvodů vést řádný manželský život. Církev tím přijímá a do jisté míry morálně ospravedlňuje situaci, kdy sezdaní dále neplní vzájemné manželské povinnosti (obvykle to znamená, že žijí odděleně). Manželství však i nadále trvá a je (z hlediska římskokatolického kanonického práva) nepřekročitelnou překážkou novému sňatku.[29]

Katolík, který se státně rozvedl, má za života svého partnera v podstatě jedinou možnost, jak uzavřít nový církevní sňatek – může požádat o tzv. „zneplatnění manželství“, přesněji o „přezkoumání platnosti uzavřeného manželství“. Pokud církevní soud dospěje k závěru, že uzavření manželství nesplňovalo všechny náležitosti kanonického práva, může je prohlásit za neplatné. To ovšem neznamená rozvod či zrušení manželství, ale konstatování, že toto manželství bylo fiktivní, tedy nikdy neexistovalo. Takové soudní rozhodnutí zpětně neruší legitimitu dětí z tohoto svazku, neboť byly zplozeny „v dobré víře“.[29]

Katolík žijící v nefunkčním manželství nebo po jeho zrušení je v těžké životní situaci. Milosrdenství, cestu zpět ke své farnosti, eucharistii a odpuštění mu může poskytnout nebo pomoci najít tzv. misionář milosrdenství. Jsou to kněží z celého světa, kteří v roce 2016 obdrželi od papeže zvláštní pravomoc zprostředkovávat odpuštění hříchů jinak rezervovaných Svatému otci.[30] Obraz misionáře popisuje bula Misericordiae vultus.[31].

Za velmi specifických okolností však církev umožňuje i skutečný rozvod (tj. rozloučení platně uzavřeného svazku jinak než smrtí), v Kodexu kanonického práva se tímto zabývají kánony 1141 až 1150 (takřka shodný obsah mají kánony 853 až 862 Kodexu kánonů východních církví). Jednak lze rozvést manželství, které tzv. nebylo konzumováno (tj. nedošlo na pohlavní styk v manželství). Od platného, ale nekonzumovaného manželství může z oprávněného důvodu dispenzovat papež (ve skutečnosti je však toto právo přeneseno na Tribunál Římské roty). (Takto bylo rozvedeno např. manželství Ladislava Fukse.) Druhým případem je, když nejde o svátostné manželství, ale pouze o přirozené manželství (manželství nepokřtěných, které ale církev uznává za platné podle přirozeného práva), kdy lze rozvázat takovéto manželstí v případě, že jeden z partnerů přijímá křest a druhý z partnerů s ním z tohoto důvodu již nadále nechce žít. Jde o tzv. pavlovské privilegium, ještě o trochu dál zachází tzv. petrovské privilegium (privilegium víry).

Rozvod v islámu

[editovat | editovat zdroj]

Podle Koránu je manželství zamýšleno jako nerozlučitelné, avšak pokud nelze dosáhnout manželské harmonie, Korán umožňuje manželům ukončit manželství (2:231). Rozvod v islámu může mít různé podoby – některé jsou iniciovány manželem a jiné manželkou. Hlavní tradiční právní kategorie jsou talaq (odmítnutí/rozvod ze strany manžela), khulʿ (vzájemný rozvod), soudní rozvod a tzv. přísahy.[32] Teorie a praxe rozvodu v islámském světě se lišily podle času a místa. Historicky byla pravidla rozvodu řízena šaríou, jak ji vykládala tradiční islámská jurisprudence, a lišila se podle právní školy. Historická praxe se někdy odchylovala od právní teorie. V moderní době, kdy byly kodifikovány zákony o osobním statusu (rodinném právu), zůstaly obecně „v rámci islámského práva“, ale kontrola nad normami rozvodu se přesunula od tradičních právních učenců ke státu.[33][34][35]

Podle Koránu je manželství chápáno jako trvalý svazek založený na lásce a vzájemném souhlasu manželů, přičemž při nemožnosti dosažení manželské harmonie je rozvod sice povolen, ale má být krajním řešením doprovázeným snahou rodin o smíření. Korán zároveň stanovuje ochranné lhůty (iddah), které mají zabránit unáhlenému rozvodu, zajistit případné zjištění těhotenství a dát manželům čas na přehodnocení rozhodnutí. Islámské právo v této oblasti významně reformovalo předislámské arabské zvyklosti, zejména posílilo právní postavení žen, umožnilo jim iniciovat rozvod, omezilo svévolné zapuzování manželky na tři případy a stanovilo povinnosti finančního zabezpečení rozvedené ženy; zároveň proměnilo věno (mahr) v majetek ženy.[36][34]

Talaq (repudiace) je v klasickém islámském právu jednostranné rozpuštění manželství ze strany manžela, který jej může vyhlásit bez nutnosti soudního souhlasu či uvedení důvodu, ačkoliv právníci tento postup obecně považovali za nežádoucí a omezovali jeho platnost určitými podmínkami. Po vyhlášení má manželka nárok na nevyplacené věno (mahr) a finanční zabezpečení po dobu čekací lhůty (iddah), která trvá přibližně tři menstruační cykly a slouží k případnému smíření i zjištění těhotenství. Rozvod může být během této lhůty odvolán, ale po jejím uplynutí se stává konečným; třetí opakování talaq vede k nevratnému rozvodu, po němž je nové manželství mezi bývalými partnery možné až po sňatku ženy s jiným mužem. V historické praxi byl talaq často finančně náročný pro muže a v některých obdobích méně častý než jiné formy rozvodu, přičemž společensky byl vnímán jako nežádoucí a potenciálně škodlivý pro postavení ženy.[34][37]

Khulʿ je smluvní forma rozvodu v islámském právu, kterou obvykle iniciuje manželka a která je založena na principu dohody mezi manželi, často s finančním vyrovnáním ze strany ženy, typicky ve formě vrácení věna (mahr) nebo jeho části. Opírá se o koránský verš 2:229 a tradici (hadíth), podle nichž může být manželství ukončeno, pokud žena vrátí majetek, který od manžela obdržela při sňatku. Rozvod je konečný a nevratný po uzavření dohody a během čekací lhůty (iddah) nelze manželství obnovit, přičemž manžel má obvykle povinnost finančního zabezpečení, pokud není smluvně stanoveno jinak. V některých právních školách není finanční kompenzace od ženy nutná. Historicky byl khulʿ v řadě oblastí islámského světa velmi rozšířenou formou rozvodu, někdy dokonce častější než talaq, a ženy jej využívaly různými způsoby k dosažení ukončení manželství.[34]

V moderní době byly šaríou řízené právní normy postupně nahrazeny zákony inspirovanými evropskými modely, přičemž klasická pravidla byla zachována hlavně v oblasti rodinného práva. Změny zahrnovaly kodifikaci zákonů, přesun kontroly nad rozvodovými normami od tradičních právníků ke státu a přizpůsobení soudních postupů západním standardům. Sociální změny vedly k reformám, které omezily mužovo právo jednostranné repudiace a posílily postavení žen při rozvodu, například prostřednictvím soudních diskrecí, výkladu koránských textů moderním způsobem, nebo přidáním finančních kompenzací (mata'a) a uznáním nefinančního přínosu žen k manželství. Různé země, například Turecko, Indonésie, Singapur, Malajsie či Indie, zavedly pravidla pro rovné dělení majetku a omezení praktiky okamžitého „trojitého talaq“, přičemž Indie v roce 2019 učinila tento způsob rozvodu nelegálním a trestným. Tyto reformy usilují o větší rovnost mezi manžely při ukončování manželství.[34][38][39]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Do roku 1950 na českém území užívaný termín rozvod od stolu a lože neznamenal právní ukončení manželství. Ten představovala až rozluka.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 3 Velký sociologický slovník / 2 P - Ž. Vyd. 1. vyd. Praha: Univ. Karlova, Vyd. Karolinum S. 749-1627 s. ISBN 8071843105. OCLC 164841501
  2. ↑ http://www.ct24.cz/svet/evropa/125543-maltane-se-budou-moci-rozvadet-rozhodli-tak-v-referendu/[nedostupný zdroj]
  3. ↑ https://web.archive.org/web/20140203011740/http://seidellaw.com/top-causes-of-divorce - Top Causes of Divorce Study
  4. ↑ https://phys.org/news/2018-09-divorces-people-potential.html - Study shows divorces rates rise when people have more potential mates to choose from
  5. ↑ https://phys.org/news/2020-03-divorced-parents-impact-teens-academics.html - Divorced parents may impact some teens' academics
  6. ↑ https://medicalxpress.com/news/2020-09-people-children-parents-divorced-hormone.html - People who were children when their parents divorced have less 'love hormone'
  7. ↑ Když rozvod, tak rozvod! Jak vypadal konec manželství v raném novověku?. www.stoplusjednicka.cz [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné online.
  8. ↑ Dokud nás smrt nerozdělí aneb Dějiny rozvodu v českých zemích. www.stoplusjednicka.cz [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné online.
  9. ↑ Manželské právo za 1.republiky. www.ptejteseknihovny.cz [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné online.
  10. ↑ Ne všechno se páruje aneb o rozvodech v Česku. Česko v datech [online]. 2016-04-01 [cit. 2026-05-08]. Dostupné online.
  11. ↑ COHN-HAFT, Louis. Divorce in Classical Athens. The Journal of Hellenic Studies. 1995-11, roč. 115, s. 1–14. Dostupné online [cit. 2026-05-08]. ISSN 0075-4269. doi:10.2307/631640. (anglicky)
  12. ↑ ROY, J. An Alternative Sexual Morality for Classical Athenians. Greece and Rome. 1997-04, roč. 44, čís. 1, s. 11–22. Dostupné online [cit. 2026-05-08]. ISSN 0017-3835. doi:10.1093/gr/44.1.11. (anglicky)
  13. ↑ BLUNDELL, Sue. Women in ancient Greece. [s.l.]: Cambridge, Mass. : Harvard University Press 262 s. Dostupné online. ISBN 978-0-674-95473-1.
  14. ↑ RAWSON, Beryl. Marriage, Divorce, and Children in Ancient Rome. [s.l.]: Humanities Research Centre 288 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-814918-7. (anglicky)
  15. ↑ Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?. www.stoplusjednicka.cz [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné online.
  16. ↑ Marriage, Divorce and Remarriage - Worship in the Orthodox Church. orthodoxresearchinstitute.org [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-01-20.
  17. 1 2 BLACKSTONE, William. Commentaries on the Laws of England. [s.l.]: Clarendon Press 504 s. Dostupné online. (anglicky)
  18. ↑ History of Marriage in Western Civilization. www2.hu-berlin.de [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-05-15.
  19. ↑ TRENDS IN MARRIAGE AND DIVORCE LAW OF WESTERN COUNTRIES. scholarship.law.duke.edu [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03.
  20. ↑ Dt 24, 1 (Kral, ČEP)
  21. ↑ Časopis Šavua tov č. 44/5767, str. 7. olam.cz [online]. [cit. 2017-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-20.
  22. ↑ Dt 24, 4 (Kral, ČEP)
  23. ↑ Dt 22, 19 (Kral, ČEP)
  24. ↑ Dt 22, 29 (Kral, ČEP)
  25. ↑ DIVECKÝ, Jan. Izrael soudců a králů. Praha: P3K, 2006. ISBN 80-903584-4-6/80-903587-4-8. S. 117.
  26. ↑ http://www.hks.re/domains/hks.re/wiki1/doku.php?id=protestantstvi
  27. ↑ http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=435467
  28. ↑ Jaký názor mají svědkové Jehovovi na rozvod?. JW.ORG [online]. [cit. 2021-08-14]. Dostupné online.
  29. 1 2 Církevní soud Archivováno 21. 8. 2013 na Wayback Machine. na webu pražské arcidiecéze
  30. ↑ Misionáři milosrdenství
  31. ↑ Bula Misericordiae vultus, čl. 18.
  32. ↑ Talaq, Khula, Faskh and Tafweedh: The different methods of Islamic separation - Part 1. www.familylaw.co.uk. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-13. (anglicky)
  33. ↑ https://www.researchgate.net/publication/46447004_Marriage_and_Divorce_in_Islam
  34. 1 2 3 4 5 http://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref:oiso/9780199764464.001.0001/acref-9780199764464-e-0108
  35. ↑ Talaq (Divorce Initiated by Husband)/ Faskh. The Islamic Sharia Council [online]. [cit. 2026-05-08]. Dostupné online. (anglicky)
  36. ↑ MCAULIFFE, Jane Dammen. Encyclopaedia of the Qurʼān: J-O. [s.l.]: Brill 672 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-12354-0. (anglicky)
  37. ↑ HALLAQ, Wael B. Sharī'a: Theory, Practice, Transformations. [s.l.]: Cambridge University Press 625 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-86147-2. (anglicky)
  38. ↑ JAHANGIR, Sulema. An unequal partnership. DAWN.COM. 2020-03-02. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-07. (anglicky)
  39. ↑ HALLAQ, Wael B. An Introduction to Islamic Law. [s.l.]: Cambridge University Press 209 s. Dostupné online. ISBN 978-1-139-48930-0. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KELLY, Kevin T. Rozvod a druhý sňatek. Tváří v tvář výzvě. Brno : CDK, 2012. 269 s. ISBN 978-80-7325-279-3
  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4. Heslo Rozvod. 
  • MAŘÍKOVÁ, Hana, Miloslav PETRUSEK a Alena VODÁKOVÁ. Velký sociologický slovník: II. svazek, P-Ž. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-310-5.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rozvod&oldid=25865320“