Humus
Humus je nejsvrchnější a nejúrodnější část půdy, kterou tvoří soubor odumřelých organických látek v různém stupni přeměny[1]. Tyto látky pocházejí především ze zbytků rostlin, živočichů a půdních mikroorganismů a mohou, ale nemusí být smíseny s minerálním podílem půdy[2]. Humus je bohatý na živiny, je schopen zadržovat vápník, draslík a hořčík[3]. Udržuje také vlhkost v půdě, zejména v půdách s vysokým podílem písku[4]. Humusové látky navíc příznivě ovlivňují tvorbu drobtovité struktury (agregaci půdních částic), čímž v půdě zajišťují optimální vzdušný, vodní i tepelný režim. Díky své specifické chemické struktuře dokáže humus vázat potenciálně škodlivé sloučeniny, včetně těžkých kovů, a chránit tak před nimi rostliny. Zároveň zabraňuje nežádoucímu vysrážení fosforečných sloučenin z půdního roztoku[5].
Humus je amorfní a postrádá buněčnou strukturu charakteristickou pro živé organismy[6]. Poměr uhlíku k dusíku (C:N) se v humusu běžně pohybuje mezi 8:1 a 15:1, přičemž medián je přibližně 12:1[7].
Horizonty nadložního humusu
[editovat | editovat zdroj]- L = spad nerozložené hmoty
- F = drť (kostry listů, zbytky jehličí i větviček) částečně rozložené, lze poznat z čeho se skládá
- H = měl – vše rozloženo, nelze poznat původ, částečná příměs minerální půdní složky z horizontu A
Nadložní humus
[editovat | editovat zdroj]Z hlediska kvality může být nadložní humus:
- Mor – nekvalitní surový humus, hromadící se ve velkých vrstvách. Vzniká v chladném humidním klimatu.
- Tangel – vypadá jako mor, ale je daleko příznivější; jedná se o vrstvy jehličí kosodřeviny na vápnitém podkladě.
- Moder – přechod mezi tangelem a mullem, jsou z něj vyluhovány velmi nepříznivé fulvokyseliny, které uvolňují z půdy hliník a železo, což vede k procesu podzolizace.
- Mull – opak moru, suché aridní (teplé) klima, velmi rychlý rozklad uvolňují se z něj velmi příznivé šedé humínové kyseliny. Je to jediný geologicky zachovatelný humus a proto se nazývá trvalý humus.
Humifikace je přeměna organických látek v humus.
Rozklad humusu
[editovat | editovat zdroj]V první fázi dochází díky bakteriím, houbám, plísním, vodě, teplotě, mrazu atd. k rozkladu na jednoduché anorganické látky, např. H2O, CO2, H2S, NH3 (proces se nazývá mineralizace).
Následně pak dochází díky biologické aktivitě ke vzniku velmi složitých organických sloučenin např. humusových kyselin – fáze humifikace. Tyto dvě fáze jsou spolu úzce propojeny a navzájem se prolínají.
Půdotvorné procesy
[editovat | editovat zdroj]- Akumulace – hromadění organických látek
- Erozní procesy – způsobuje voda, vítr, mráz, biologická aktivita, chemická aktivita roztoků; dochází např. k odnosu, ale i vyluhování částic z půdy
- Translokační procesy – přesouvání látek mezi půdními horizonty
- eluviace (ochuzení, vyplavení, vybělení)
- ilimerizace – průnik jílu
- Transformace – přeměna primárních nerostů na sekundární, díky zvětrávání
- Humifikace – velmi složitý proces, přeměna organické hmoty
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ DVOŘÁK, Miroslav. Proč ztotožňování pojmu „humus“ a „půdní organická hmota“ v pedologii je zdrojem chybných závěrů?. České Budějovice, 2013 [cit. 2021-03-25]. 47 s. Diplomová práce. Zemědělská fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Ladislav Kolář. s. 11. Dostupné online.
- ↑ NÁTR, Lubomír. Rostliny, lidé a trvale udržitelný život člověka na Zemi. [s.l.]: Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-246-1674-2.
- ↑ CHEMNITZ, Christine; WEIGELT, Jes. Soil Atlas. Facts and figures about earth, land and fields.. Berlin, Potsdam: Heinrich Böll Foundation and the Institute for Advanced Sustainability Studies, 2015
- ↑ HAJNOS, Mieczyslaw; JOZEFACIUK, Grzegorz; SOKOŁOWSKA, Zofia. Water storage, surface, and structural properties of sandy forest humus horizons. Journal of Plant Nutrition and Soil Science. 2003, roč. 166, čís. 5, s. 625–634. Dostupné online [cit. 2026-02-13]. ISSN 1522-2624. doi:10.1002/jpln.200321161. (anglicky)
- ↑ KRÁTKÁ, Petra. Půdní organická hmota, její složky a důvody, proč je nutno tyto složky rozlišovat [online]. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, duben, 2014 [cit. 2026-02-13]. Dostupné online.
- ↑ WHITEHEAD, D. C.; TINSLEY, J. The biochemistry of humus formation. Journal of the Science of Food and Agriculture. 1963-12, roč. 14, čís. 12, s. 849–857. Dostupné online [cit. 2026-02-13]. ISSN 0022-5142. doi:10.1002/jsfa.2740141201. (anglicky)
- ↑ BRADY, Nyle C. The nature and properties of soils. 9th ed. vyd. New York : London: Macmillan ; Collier Macmillan 750 s. ISBN 978-0-02-313340-4.
