Přeskočit na obsah

Dingo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: obrněný automobil ATF Dingo 2.
Jak číst taxoboxDingo
Stratigrafický výskyt: raný holocén – současnost
alternativní popis obrázku chybí
Pes dingo
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďpsovití (Canidae)
Rodvlk (Canis)
Binomické jméno
Canis dingo
Meyer, 1793
Trinomické jméno
Canis familiaris dingo
Meyer; 1793
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dingo (Canis dingo, syn. Canis lupus dingo, syn. Canis familiaris dingo, syn. Canis familiaris), také pes dingo, je psovitá šelma obývající Austrálii. Taxonomie druhu je sporná, zvažuje se zařazení druhu pod samostatnou hlavičkou, jako poddruh vlka obecného či jako zdivočelou formu psa domácího.[1][2] Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence s domácími psy.

Pes dingo byl poprvé popsán německým zoologem Friedrichem Meyerem v roce 1793 jako Canis dingo. Od roku 1793 se binomické jméno několikrát měnilo, ve 20. století byl například používán název Canis familiaris dingo, tudíž dingové byli bráni jako poddruh psa domácího.

Dingo pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 8300 lety, tedy v době existence prehistorického kontinentu Sahul. Zde žil v izolaci, kterou narušil až příchod Evropanů. V Austrálii je dingo největší a jedinou nezavlečenou suchozemskou šelmou[3] a obývá zde veškeré biotopy včetně pouští a polopouští s přístupem k vodě.[4] Žije v opuštěných a rozšířených králičích norách nebo podobných podzemních prostorách v blízkosti zdrojů vody.[4]

Váží mezi 11 a 22 kg (výjimečně i více). V kohoutku měří mezi 47 až 67 cm. Délka těla dosahuje 70 až 111 cm. Nejběžnější viděnou barvou je žlutá až oranžová. Samci se od samic liší vzrůstem: jsou vyšší, mohutnější i těžší.

Dingo je převážně noční zvíře. Jedinci mezi sebou komunikují, podobně jako jiné psovité šelmy, mimikou obličeje i těla. Součástí stravy je přes 170 různých druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Častou kořistí bývají některé druhy klokanů, vombati nebo australské druhy krys. Dingové tvoří několikačlenné smečky, které si zaberou vlastní teritorium. Celou smečku vede alfa pár – samec a samice. Pokud se v teritoriu smečky objeví mladší samec a alfa samce porazí, přebírá jeho místo ve smečce a starý vůdce teritorium opustí. Dingové se v zajetí dožívají až 24 let, avšak ve volné přírodě je to méně.

Současná populace je nezmapovaná a postrádá tedy klasifikaci dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Jedná se o vrcholového predátora a hlavní hrozbu pro druh tak představují především farmáři, kteří vybíjí dingy v blízkém okolí svých farem, aby nepřicházeli o dobytek a ovce.[5][6][7] Jsou známy i případy, kdy farmáři zabili přes dvacet dingů během několika dní.[8]

Dingo hraje významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupuje například jako aktér v řadě příběhů.[9] Jeho vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.[10]

Nomenklatura

[editovat | editovat zdroj]
Kresba psa dinga z roku 1789
Jedna z prvních kreseb dinga; byla vytvořena v roce 1789

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (divoký pes), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence.[11] Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ v jazyce dharug označovalo táborové psy.[12]

Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na konkrétním jazyce , například joogong, mirigung, noggum, boolomo, papa-inura, wantibirri, maliki, kal, dwer-da, kurpany, aringka, palangamwari, repeti nebo warrigal.[11][13][14] Některé kmeny též rozlišují dingy na dva typy: ti, co s nimi žijí, walaku, a divocí ngurakin.[9]

Taxonomie

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1699 navštívil pobřeží dnešního státu Západní Austrálie kapitán William Dampier, přičemž si poznamenal, že s posádkou narazili na skupinu dvou nebo tří psovitých šelem. Téměř o století později, roku 1788, dorazila do Botanického zálivu flota pod velením prvního australského koloniálního guvernéra Arthura Phillipa. Ten si jednoho takového psa osvojil a ve svém deníku zanechal krátký popis s ilustrací. V roce 1793 byl na základě Phillipova stručného popisu a kresby tento pes klasifikován Friedrichem Meyerem jako Canis dingo, tj. samostatný druh z rodu Canis.[15][16]

Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Tato taxonomie je uvedena například ve třetím vydání publikace Mammal Species of the World (2005) od amerického zoologa W. Christopher Wozencraft dinga právě jako poddruh vlka obecného (Canis lupus). Wozencraft zároveň označil dinga pralesního jako synonymum pro dinga.[1] Opíral se, mimo jiné, o studii dingů z roku 1999, která s využitím mitochondriální DNA (mtDNA) studovala mateřskou linii předků. Wozencraftova práce je mezi ostatními zoology široce diskutovaná a i nadále se jí přičítá velká váha.[17] Samotný dingo pralesní, též zvaný novoguinejský zpívající pes, obývá Novou Guineu a jeho taxonomické zařazení je sporné. Bývá označován jako Canis lupus hallstromi, Canis hallstromi, Canis lupus dingo nebo i pes domácí, tedy Canis familiaris. Výzkum ukázal, že lebky dingů pralesních se shodují s lebkami kříženců dingů.[11] Též studie mitochondriální DNA prokázaly podobnost s dingy, ale odlišnost od vlků.[18]

Studie z roku 2014 naopak zvažuje dinga opět jako samostatný druh.[16] Vychází z popisů typových exemplářů z 19. století a starších a prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné.[16] Ke křížení mezi dingy a psy domácími sice docházelo, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce.[16]

V květnu 2019 byl IUCN pořádán workshop zaměřený na psovité šelmy. Shromáždění dospělo k závěru, že dingo pralesní, též označovaný jako novoguinejský zpívající pes, a dingo jsou zdivočelí psi domácí (Canis familiaris), a proto by neměli být klasifikováni v rámci Červeného seznamu IUCN. Zároveň také ale zdůraznili, že hrají významnou roli v ekosystému i kultuře Austrálie, jejich ochrana a další studie by tak měly být podporovány.[19]

Tím však studování dingů neskončilo: například v roce 2022 byla vypracována studie zaměřená na sekvenování DNA „čistokrevného“ divokého dinga z Jižní Austrálie. Parametry dinga byly následně porovnány s německým ovčákem, na základě čehož bylo zjištěno, že každý z nich má jiný vzor methylace DNA.[20] O dva roky později jiná studie prokázala, že došlo k významnému míšení (introgresi) mezi linií vlka japonského a předky východoeurasijských psů. Konkrétně dingo a novoguinejský zpívající pes vykazují 5,5% introgresi genomu předka dnes již vyhynulého vlka japonského (Canis lupus hodophilax). Nesou tedy větší podíl, než například japonští domácí psi, jako je shiba-inu nebo akita-inu, kteří mají tento podíl zhruba 4 %. U západních plemen psů je tato stopa téměř nulová nebo velmi slabá. K tomuto míšení došlo zřejmě ve dvou vlnách: první, tedy starší vlna, ovlivnila předky dingů a novoguinejských zpívajících psů ještě v době, kdy byli na asijské pevnině, a následná vlna ovlivnila japonská domácí plemena psů.[21]

Fylogeneze

[editovat | editovat zdroj]

Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Díky testům mitochondriální DNA (mtDNA) bylo zjištěno, že tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie,[22] kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů.[16] Švédský vědec Peter Savolainen, který stál za zrodem tohoto výzkumu, využil velké množství genetického materiálu; 211 dingů z Austrálie, 676 psů ze všech kontinentů, 38 vlků eurasijských a 19 fosílií psů z Polynésie.[22]

Moderní sekvenování celého genomu upřesnilo, že pes a dingo nejsou potomky dnes žijících vlků obecných, ale sesterskou skupinou, která sdílí společného předka z populace vlků, jež zmizela na konci pozdního pleistocénu.[23]

Zatímco dřívější odhady založené na fosiliích předpokládaly příchod dingů do Austrálie před 3 000 až 5 000 lety,[16][24] novější genetické studie z roku 2020 toto tvrzení zpochybňují. Předkové dingů dle těchto studií migrovali přes ostrovní jihovýchodní Asii před 9 900 lety a do Austrálie dorazili zhruba před 8 300 lety.[25] V té době byla hladina moří nižší a Austrálie tvořila s Novou Guineou společný pevninský celek zvaný Sahul. V Austrálii pak žili v izolaci od ostatních psovitých, než začala kolonizace Austrálie Evropany, kteří s sebou přivezli psy domácí.[16] Sekvenování mtDNA také prokázalo, že Austrálii kolonizovaly nejméně dva mitochondriální haplotypy dingů.[26]

V roce 2020 byla provedena analýza celého genomu, která ukázala existenci minimálně tří subpopulací dingů: severovýchodní, jihovýchodní a západní/centrální. Morfologická data z této studie ukazují, že lebky jihovýchodních dingů jsou od ostatních dosti odlišné.[25] Obdobná studie vedená o tři roky později doktorkou Kylie Cairns identifikovala již čtyři zřetelné genetické populace. Tato studie měla větší vzorek dat, konkrétně 402 dingů žijící divoce i v zajetí.[27]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Lebka dospělého jedince
Lebka dinga

Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové jsou také podobní některým plemenům asijských špiců.

Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce.[28] Oči jsou mandlového tvaru a jejich barva se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré.[28] Ocas je dlouhý, hustě osrstěný a má šavlovitý tvar.[29] Často mají na tlapách a ocase bílé chlupy.[28] Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli: v klidu jej nosí pod hřbetní linií, pokud ale zbystří, vztyčí se vysoko nad ni.

Dingové mají dlouhé, dobře osvalené končetiny zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy.[30] Na zadních nohách chybí paspárky.[31]

V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky, objemnější mozek a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.[32]

Velikost

[editovat | editovat zdroj]
Kostra dinga vystavená v muzeu
Kostra dinga

Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835–1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg.[31] Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813–1010 mm při vzorku 38 kusů).[31] Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm.[33] Ocas měří 20 až 37 cm.[31] Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg.[34] Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu.

Srst

[editovat | editovat zdroj]

Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší.

Nejčastější zbarvení je zrzavé v různých odstínech od světle pískové přes sytě oranžovou až po rezavě hnědou, přičemž mohou tito jedinci mít i bílé „ponožky“ na tlapách, bílou špičku ocasu či bílou náprsenku. Další časté zbarvení je černé s pálením (Black and Tan), kde je dominantní černá srst na hřbetě a bocích, s jasně ohraničenými rezavými nebo pískovými plochami (pálením) nad očima, na tlamě, hrudi a nohách.[35] Méně častí jsou pak celočerní a bílí, případně krémoví, dingové. Existuje i takzvané zbarvení „sable“, kdy základní barva je zrzavá, ale jednotlivé chlupy mají černé konce.[35] U všech barevných variant se standardně mohou vyskytnout na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách malé bílé znaky.[31]

Výskyt

[editovat | editovat zdroj]
Image
Dingo s typickým zbarvením

Dingové obývají především severní, centrální a severozápadní část Austrálie, dle IUCN jsou zdejší populace oproti zbytku kontinentu hojnější.[36] V jižní a severovýchodní Austrálii jsou vzácní. Na jihovýchodě kontinentu (v oblasti oddělené od zbytku kontinentu plotem Dingo Fence) již pravděpodobně vyhynuli.[36] Existují sice zprávy o výskytu dingů v Novém Jižním Walesu nebo dokonce Victorii, avšak není jasné, zda se jedná o skutečné dingy nebo zdivočelé psy.[37][38]

Dingové obývají všechny typy vegetace, které lze v Austrálii nalézt.[36] Primárně vyhledávají sušší nezalesněné oblasti v blízkosti zdrojů vody,[29] například okraje lesů nebo pláně. Mimo jiné ale mohou žít i v tropických alpinských vřesovištích.[39] Dokáží žít i v pouštích centrální Austrálie.

Chování

[editovat | editovat zdroj]

Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu. Přesto platí, že jejich hlavním obdobím činnosti je soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy).[40][41] Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství. Dingové štěkají, avšak ne tak, jako psi domácí[42] a častěji se vyjadřují vytím.[43] Dokáže vydávat až 19 různých zvuků.[44]

Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích.[45] Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.[46]

Stravovací návyky

[editovat | editovat zdroj]
Skupina vyjících dingů
Vyjící dingové žijící v zajetí

Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po skot.[36] Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří menší součást jejich potravy. Mimo to se živí i hmyzem a ještěrkami.[36] Při výzkumu dingů vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý (Macropus rufus), klokan bažinný (Wallabia bicolor), tur domácí (Bos primigenius f. taurus), krysa Rattus colletti, husovec strakatý (Anseranas semipalmata), kusu liščí (Trichosurus vulpecula), krysa Rattus villosissimus, klokan hbitý (Macropus agilis), králík divoký (Oryctolagus cuniculus) a vombat obecný (Vombatus ursinus). Zřídka dingové loví i velké ještěry.[47] V žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i maso lišek nebo psů domácích[48] a fotopast v centrální Austrálii v roce 2009 zachytila skupinku dingů požírat dva mrtvé dingy.[49]

Dingo s mrtvou rybou
Dingo s nalezenou mrtvou rybou na ostrově Fraser – na tomto ostrově se nachází jedna z posledních čistokrevných populací dinga na světě, čítající 180 až 220 jedinců.[50][51] Vstup psů domácích na ostrov je proto zakázán

Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami.[52] V centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často loví i ryby. Je jim přičítáno snížení populace divokých prasat i králíků, což je pro místní farmáře přínosem.[53]

Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny i z kořisti, především krev, kojící fena navíc konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, takže udržuje doupě v čistotě a navíc si doplňuje tekutiny, aniž by musela štěňata opouštět.[47] Existují záznamy o několika dinzích, kteří v zimě přežili 22 dní bez vody.[54]

Strategie lovu

[editovat | editovat zdroj]
Běžící pes
Pes (samec) dinga

Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem.[42] Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami.[47] Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustřeďují na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohou, dokud není buvol úplně vysílený nebo neschopen běhu.[47] Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout.[28] Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci. Ptáky loví dingové pouze výjimečně.[55]

Sociální chování

[editovat | editovat zdroj]

Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo divokých psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom teritoriu s několika fenami.[56] Velikost teritorií je velmi různorodá, od 1 km2 až po 2000 km2.[57] Četnost smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, běžně čítá jedna smečka tři až dvanáct jedinců.[42] Nicméně, smečka není tak stmelená jako je tomu u vlků. Je běžné, že ji jedinec na několik dní opustí a později se znovu přidá.[42] Ve smečce funguje hierarchická pyramida. Na vrchu je alfa pár, samec a samice, přičemž samec bývá obvykle dominantnější.[58] Součástí smečky jsou i nová štěňata a běžně i vrh z předchozího roku. Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata.[58] Poznat alfa samce je jednoduché; při jeho příchodu všichni podřízení jedinci klopí uši a stahují ocas mezi nohy, často mu také olizují pysky, aby tak dali najevo svoji podřízenost.[58] To samé dělají i štěňata, která si tím způsobem také vymáhají potravu.

Reprodukce

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Pes domácí#Páření.
Skupina štěňat dingů
Vrh dingů z berlínské zoo

Dingové jsou monogamní zvířata.[29] Feny mohou mít štěňata jen jednou ročně,[42] i v případě, že by u nich během roku nastal estrální cyklus dvakrát.[4] Hárají běžně v období od ledna do července. Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, mají produkci spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června).[59][60] Během této doby samci pečlivě stráží své partnerky i teritoria. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci. Pokud by to bylo naopak, souboj vyhrál alfa samec, pak cizinec utíká a hledá jiné teritorium, které by mohl zabrat.

Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, v závislosti na konkrétním jedinci.[4]

Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata.[61] Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, když se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije.[55]

Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen.[60] Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě, avšak až do věku přibližně dvou měsíců je fena kojí.[15][29] Běžně se štěňata pohybují ve vzdálenosti maximálně 3 km od doupěte, na delší vzdálenost je doprovázejí dospělí členové smečky.[29] Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, ve smečce nejpozději ve věku 12 měsíců, kdy začíná další období páření.[4]

Migrace

[editovat | editovat zdroj]

Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migraci. Nicméně v době hladu cestují blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila přibližně 250 km, což bylo zjištěno z čipu, který měl umístěný na krku.[62]

Zdraví a úmrtnost

[editovat | editovat zdroj]
Vlasovci
Vlasovec psí - parazit, který často napadá dingy

V přírodě se dingové dožívají okolo 7 až 8 let.[63]

Mezi hlavní příčiny úmrtí dingů patří vyhladovění nebo dehydratace v obdobích sucha nebo po rozsáhlých požárech buší, dále také uštknutí hadem a úmrtí jako následek zranění buvoly nebo skotem.

Dingové jsou vnímaví k podobným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých patogenů a parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv.[64] Mezi nejvýznamnější mikrobiální a parazitární původce schopné snížit stav populace patří virus psinky, měchovec psí (Ancylostoma caninum) a vlasovec psí (Dirofilaria immitis).[64] Dingové jsou důležitým rezervoárem vlasovců, kteří jsou přenášeni komáry na domácí psy.[65] Figurují rovněž jako definitivní hostitelé kokcidie Neospora caninum, jež způsobuje potraty u skotu a volně žijících přežvýkavců.[66] Ve vztahu ke člověku má zásadní význam fakt, že dingo je jedním z hlavních hostitelů měchožila zhoubného (Echinococcus granulosus) v Austrálii. Infekce tasemnicí E. granulosus je pro psy dingo neškodná, u dobytka a u člověka však způsobuje nebezpečnou nemoc echinokokózu. Riziko představuje především trus dingů s vajíčky tasemnic.[67][68]

V roce 2008 proběhlo pozorování několikačlenné rodiny dingů, kdy zemřelo štěně staré tři týdny.[69] I přesto jej matka přenášela společně s dalšími štěňaty po dobu několika dní a vždy se pohybovala v jeho blízkosti.[69]

Vztah k lidem

[editovat | editovat zdroj]

Útoky na člověka

[editovat | editovat zdroj]
Mrtví dingové zavěšení na plotě
Zabití dingové bývají často věšeni na plot jako „výstraha“

Jedná se o poměrně plachá zvířata, ve většině případů se od lidských obydlí drží v dostatečné vzdálenosti a pokud není jedinec přímo ohrožen, před možným nepřítelem prchá. Až na několik výjimek se většina případů pokousání dingem odehrála na ostrově Fraser, kde žila a stále žije největší čistokrevná populace tohoto druhu, proto je na ostrov zakázán přístup domestikovaných psů.[70] Samotné útoky si ve většině případů způsobují lidé sami, a to krmením dingů nebo jejich provokací.

Pravděpodobně nejznámějším případem napadení člověka dingem mimo ostrov Fraser je kauza z roku 1980. Dne 17. srpna 1980 se devítitýdenní dívka Azaria Chamberlainová ztratila na rodinném výletě poblíž Uluru (Ayers Rock).[71] Kolem tábora byly nalezeny stopy dingů, nejprve proto přišel v úvahu únos zvířaty, poté však byla obviněna matka. 29. října 1982 ji soud shledal vinnou, ve vězení strávila tři roky.[72] Propuštěna byla na základě bundy nalezené v blízkosti doupěte dingů.[71][73] Tělo Azarie nikdy nebylo nalezeno.

Mezi známé incidenty z ostrova Fraser patří například případ z dubna roku 1998, kdy dingo pokousal a poškrábal tříletou dívku.[60] Další případ se odehrál 30. dubna 2001, kdy byl devítiletý Clinton Gage napaden a zabit dvěma dingy.[72] Incident způsobil utracení více než 31 dingů a vyústil v pobouření obyvatel ostrova Fraser.

Kontrolní opatření

[editovat | editovat zdroj]

Dingové představují hrozbu pro hospodářská zvířata; krom toho, že je úspěšně loví, jim mohou škodit například i zamezením přístupu k napajedlům. Největší riziko představují pro menší hospodářská zvířata, jako jsou ovce.[57] Výsledkem je významná změna zaměření produkce v mnoha oblastech, tedy místo ovcí farmáři přecházejí na chov skotu. Navíc to vede k zavádění celé řady ochranná opatření, která dingy mají odradit nebo případně zcela odstranit z oblasti.[74]

K oddělení dingů od pastvin se využívají ploty, přičemž uvnitř oplocení jsou následně zbývající jedinci chytáni do pastí či tráveni. V případě jedovatých návnad se využívá strychnin, který je účinný i v malém množství (0,3 mg na kg).[75] Zvíře, kterému se jed dostane do těla, umírá ve křečích.

Dalším opatřením také bývá věšení zabitých dingů přímo na ploty, což má odpudit další jedince. O samotné efektivitě takových opatření a celkově plotů je však málo informací.[57][74] Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Nejen psi bývají k tomuto účelu používání, oblíbené jsou i lamy nebo osli.[76]

Na kontrolní opatření v souvislosti s predací dingů je ročně vyčleněno více než 230 milionů australských dolarů.[57]

Dingo Fence

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Dingo Fence.
Image
Fialově vyznačený plot

Stavba plotu, později známého jako Dingo Fence, začala i skončila v 80. letech 19. století.[29] Stavba probíhala za finanční podpory vlády. Původním účelem bylo ochránění jihovýchodní části kontinentu od králičího moru, avšak plot svůj účel nesplnil a chátral. Počátkem 20. století však začal být opravován, aby sloužil jako ochrana před dingy. Je to jedna z nejdelších staveb na světě a oficiálně také nejdelší plot na světě.[77] Jeho délka činí 5 614 km[78] a táhne se od města Jimbour (Queensland) až po Velký australský záliv.[79] Samotný plot má dva metry na výšku a je z pletiva.[80]

Analýza útoků

[editovat | editovat zdroj]

Za útoky dingů na lidi pravděpodobně stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak.[81] Dingové tak ztrácejí přirozenou ostražitost.[82] Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Pokud také dingo najde jiné zdroje potravy, například popelnice, pak může případné lidi brát jako konkurenci, která jej chce o jídlo připravit, a proto útočí.

Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů.[83] Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy. Také uvádí, že psi, kteří byli označováni jako agresivní, se jen chovali přirozeně.[84]

Legální status a ochrana dinga v Austrálii

[editovat | editovat zdroj]
Image
Pes dingo s čipem v uchu (ostrov Fraser)

Ochrana dingů se liší v každé spolkové zemi Austrálie. V Severním teritoriu je dingo chráněn, avšak v případě ohrožení člověka či dobytka je možné jej beztrestně zabít.[85] Naopak v Západní Austrálii není dingo nijak chráněn a jako domácí mazlíčci mohou být tato zvířata držena pouze za určitých podmínek.[85] Pro lov dingů v chráněných oblastech si lidé musí obstarat povolení.

V Jižní Austrálii se dingové a jejich kříženci dělí na dvě skupiny: ty za oplocením Dingo Fence a ty v něm. Dingové uvnitř oplocené oblasti jsou považováni za škůdce a chovat je mohou pouze autorizované zoologické zahrady a přírodní parky.[85] Vně plotu nejsou sice dingové chráněni, avšak návnady a pasti na ně jsou zakázané. Také v Queenslandu jsou dingové a kříženci bráni jako škůdci. Každý zemědělec je povinen snižovat počty dingů na svých pozemcích.[85]

V Novém Jižním Walesu jsou dingové pod ochranou jen v případě, že se nacházejí na území chráněných oblastí nebo parků.[85] V západní části NJW je zakázán i chov dingů jako domácích mazlíčků, chovat je člověk může jen v případě, že má soudní povolení. V jiných částech země je možné dingy beztrestně chovat i v domácnostech. V Teritoriu hlavního města jsou dingové chránění, zabít je je možné pouze na vlastním pozemku.[85] Ve Victorii mají zemědělci povinnost snižovat stavy dingů na svých pozemcích, podobně jako v Queenslandu.[38][85]

V roce 2013 byla na ostrově Fraser provedena studie, jejímž účelem bylo přijít na vhodný způsob snížení útoků dingů na lidi a zároveň udržení populace těchto savců. Jako nejvhodnější řešení se jevil plot.[86] Podle této studie by také měli lidé i turisté být více informováni o tom, jak nebezpečné je krmení dingů.[86] Autoři také navrhli poplatek pro všechny turisty, kteří by chtěli Fraser navštívit.[86] Na základě tohoto výzkumu jsou dingové čipováni a byla zavedena elektronická evidence.

Křížení s domácími psy

[editovat | editovat zdroj]
Vzácný bílý dingo
Bíle zbarvený dingo; vzácné zbarvení, které je možno pozorovat jen zřídka

Evropští domácí psi se v Austrálii poprvé objevili během její kolonizace Evropany. Tito psi zdivočeli a mohlo tak docházet ke křížení původně domestikovaných psů s divokými dingy.[87] Ačkoliv někteří autoři tvrdí, že křížení probíhalo tak intenzivně, že dnes již téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve,[87] novější výzkumy toto tvrzení zpochybňují.

Příkladem je studie z roku 2021, která přinesla několik zjištění. Především tedy že naprostá většina zvířat označovaných jako „divocí psi“ byli geneticky čistokrevní dingové, nebo jedinci s vysokým podílem jejich genů (více než 93 %). Rozdíl oproti předchozím studiím způsobily modernější SNP testy (Single Nucleotide Polymorphism), které jsou přesnější v určování čistokrevnosti. Mnoho zvířat dříve označených za „křížence“ se s novou metodou ukázalo jako čistokrevní dingové.[88] Autoři také došli k závěru, že čistokrevní zdivočelí psi domácí (Canis familiaris) v Austrálii prakticky neexistují – tvořili méně než 1 % populace divoce žijících psovitých šelem. Důvodem může být fakt, že psi domácí zřejmě nejsou schopni v australském prostředí dlouhodobě přežít a úspěšně se množit bez lidské pomoci.[88]

Výzkumy publikované v letech 2020 a 2023 prokázaly existenci až čtyř geneticky unikátních populací dingů. Skutečnost, že dřívější studie pracovaly s předpokladem jediné homogenní populace, pravděpodobně zapříčinila nadhodnocení údajů o míře hybridizace se psy domácími.[27]

V minulosti byla za jednu z mála čistokrevných populací vnímána ta na ostrově Fraser[50], která k roku 2017 čítala zhruba 120 jedinců.[89]

Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců jsou nejspolehlivější vokální signály: kříženci totiž umí štěkat, zatímco dingové spíše vyjí. Feny kříženců také ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba jejich lebky je taktéž odlišná.[90] Právě na základě výzkumu tvaru lebek se předpokládalo, že podíl čistokrevných dingů v populaci klesl mezi lety 1960 až 1980 z 49 na 17 %.[36] Použití čistě této metody, bez zkoumání genomu, je však v současné době považována za zastaralé a nevypovídající.[88]

Obavy z častého křížení 2004 vedly IUCN k tomu, že byl dingovi přiřazen status zranitelný (VU).[39] Do té doby měl status málo dotčený (LC). Nicméně v roce 2018 byl dingo IUCN klasifikován jako zdivočelý pes a tím pádem již nepatří na Červený seznam.

Psí plemeno australský honácký pes údajně vzniklo na základě křížení domestikovaných psů s dingy.[91]

Význam v kultuře

[editovat | editovat zdroj]
Jeskyní malba
Jeskynní malba s vyobrazením dingů

Dingové tradičně zaujímají významné místo v kultuře domorodých Austrálců, kde pravděpodobně převzali roli vyhubených vakovlků. Austrálci dingy v minulosti běžně chovali a využívali především jako hlídače, strážce pastvin a stejně tak i jako zdroj masa v případě hladu.[92][93] Lze je najít i na starých jeskynních malbách. Jednu ze zachovalých maleb lze najít v Národním parku Namadgi, konkrétně v Yankee Hat (obrázek vpravo). Malba stará nejméně 800 let[94] zobrazuje dinga, klokana, emu a člověka.

Dochovalo se mnoho příběhů, jejichž hlavními aktéři jsou psi dingové. Ty se přenášejí většinou ústně mezi Austrálci. Na většině starých děl jsou vyobrazeni jako nadpřirození hlídací psi varující před zlými silami.[9] Existují důkazy, které popisují i pohřbívání psů s jejich majiteli (podobně tomu bylo například u indiánů, kteří byli pohřbívání se svými koňmi).[95]

V době kolonizace Austrálie je Evropané nejdříve považovali za inteligentní a mrštná zvířata, avšak postupem času, když zjistili, že mají na svědomí úbytky ovcí a dobytka, nazývali je zbabělci, kteří místo boje utíkají do buše. Začali být oceňováni lovci, kteří dinga ulovili.[77]

Vliv na ostatní živočišné druhy

[editovat | editovat zdroj]

Dingo je širokou veřejností označován za ikonu Austrálie a má i velký vliv na její faunu. Přestože farmáři dingy považují za škůdce, kteří jim dáví ovce a zabíjí dobytek, existence dingů přináší spíše výhody. Jednou z nich je redukce přemnožených králíků, kteří ničí úrodu, nebo také to, že část jejich stravy tvoří mršiny. Na druhou stranu, dingové jsou hlavními predátory některých druhů klokanů, například klokana uzdičkového (Onychogalea fraenata), který je považován za ohroženého. Podobná situace je i u vombatů severních (Lasiorhinus krefftii). Roku 1971 byl vytvořen pro vombaty severní Národní park Epping, který měl zajistit navýšení jejich populace. Ta již byla tak nízká, že roku 1983 napočítali ochránci přírody jen 36 kusů.[96] Během následujících let, kdy byla z parku vyhnána veškerá stáda dobytka, jejich populace pomalu narůstala. Roku 2000 ale do rezervace vnikli dingové a zabili asi 15–20 vombatů, což při celkovém počtu kolem 100 jedinců byla velká ztráta.[96] Po tomto útoku byla rezervace obehnána dvacetikilometrovým plotem.[96]

Dingům bývá přisuzováno vyhynutí vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) a ďáblů medvědovitých (Sarcophilus harrisii) na australské pevnině před dvěma až třemi tisíci lety, nicméně není zcela jisté, zda za vyhynutím nestála spíše součinnost více faktorů, jako je klimatická změna a tlak lidí.[97][98]

V roce 2013 byla provedena studie zkoumající vliv dingů na populaci a chov ovcí domácích.[8] Ta zjistila, že rozsah chovu ovcí v roce 2010 je oproti 20. století výrazně menší. Například ještě v roce 1978 se ovce pásly i v severní části jižní Austrálie, k roku 2016 se zde ale chová převážně skot.[8] Právě skot v mnohých oblastech nahrazuje ovce, jelikož pro farmáře je to finančně výhodnější.[8] Závěrem studie je ale také fakt, že nejen predace dingů stojí za poklesem populace ovcí domácích.[8] Nicméně, autoři výzkumu Allen a West také zmiňují, že pokud nebudou mít ovce a kozy domácí ochranu, dingové je dříve či později skutečně vyhubí.[8]

Chov v zajetí

[editovat | editovat zdroj]
Image
Pes dingo v zoo v Plzni

Někteří Australané, i přes zjevnou divokost a neochočitelnost dingů, se rozhodli je chovat v zajetí. Obecně se odborníci dělí na dva tábory; první je považuje za nezkrotné a divoké psy, kteří se nehodí pro chov v zajetí, zatím co druhý tábor prosazuje názor, že se nijak neliší od psů domácích.[99] Tento názor ale kritizuje například Barrie Oakman, prezident Asociace ochrany dingů[100], který tvrdí, že dingové jako domácí mazlíčci jsou nebezpeční.[99] Většina chovatelů také tvrdí, že tím, že budou dingové chováni lidmi, se křížení s domácími psy nezabrání, spíše naopak.[63][99]

Samotní dingové si na lidi dokáží zvyknout velmi rychle, pokud s nimi přijdou do kontaktu již v útlém věku.[101] Obecně jsou to dobře cvičitelná zvířata, ale těžko se u nich potlačují jejich přirozené pudy. Alfred Brehm popsal případy, kdy byli dingové krotcí stejně jako domácí psi a jeden byl dokonce využíván jako honácký pes.[102] Stejně tak ale připouštěl existencí jedinců, kteří byli plaší a nervózní.[102] Brehm také zdůrazňoval, že dingo musí být v kontaktu s člověkem již od štěněcího věku.[102]

Ze strany Mezinárodní kynologické federace (FCI) se jedná o neuznané plemeno.

Chov v zoologických zahradách

[editovat | editovat zdroj]

Z českých zoologických zahrad vlastní několik dingů pouze zoo Zlín, zoopark Vyškov a zoo v Plzni.[43][103] Zde se poprvé objevili v roce 2012, když sem byli přivezeni z berlínské zoo. V prosinci 2013 se zde pak narodila čtyři štěňata, dvě fenky a dva psi, všechna typického pískového zbarvení.[104]

Obecně jsou dingové v evropských zoologických zahradách spíše vzácností, nalézt je je možné například v berlínské zoo, v zoologické zahradě ve Wingst v Dolním Sasku[105] a dříve též v sättelstädtském parku, který již ale nefunguje.[106] Naopak v australských zoo jsou poměrně běžní, několik dingů se nachází například v zoologické zahradě v Perthu[107] nebo v Beerwah[108] a Healesville.[109] Ze severoamerických zoologických zahrad má dingy například clevelandská zoo[110] nebo dětská zoo ve Fort Wayne v Indianě.[111]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dingo na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 WOZENCRAFT, W. C. Order Carnivora. In: WILSON, D. E.; REEDER, D. M. Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. 3. vyd. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-8018-8221-0. Svazek 1. S. 575–577. (anglicky)
  2. ↑ JACKSON, Stephen M.; GROVES, Colin P.; FLEMING, Peter J. S., a kol. The Wayward Dog: Is the Australian native dog or Dingo a distinct species?. Zootaxa. 2017-09-04, roč. 4317, čís. 2, s. 201–224. Dostupné online [cit. 2019-01-16]. ISSN 1175-5334. doi:10.11646/zootaxa.4317.2.1. (anglicky)
  3. ↑ MYERS, Phil; POOR, Allison. Carnivora [online]. Animal Diversity Web [cit. 2016-09-25]. Dostupné online. (anglicky)
  4. 1 2 3 4 5 CORBETT, L. K. Dingo. In: SILLERO-ZUBIRI, Claudio, a kol. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. Gland: IUCN--The World Conservation Union, 2004. [Dále jen Corbett 2004]. Dostupné online. ISBN 9782831707860. Kapitola 9.1, s. 228. (anglicky)
  5. ↑ TAYLOR, Rob. Australian Farmers Wrestle Dingo Threat [online]. PlanetArk, 2007-05-03 [cit. 2016-09-21]. Dostupné v archivu. (anglicky)
  6. ↑ MILES, Aden. Dingo 'epidemic' on farms [online]. NZFarmer, rev. 2013-06-07 [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
  7. ↑ Dingo: great hunter, great conservation hope? [online]. Invasive Species Council, 2012-11-11 [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky)
  8. 1 2 3 4 5 6 ALLEN, B. L.; WEST, P. Influence of dingoes on sheep distribution in Australia. Australian Veterinary Journal. 2013-07-01, roč. 91, čís. 7, s. 261–267. PMID 23782018. Dostupné online [cit. 2016-09-18]. ISSN 1751-0813. doi:10.1111/avj.12075. PMID 23782018. (anglicky)
  9. 1 2 3 ROSE, Deborah Bird. Dingo Makes Us Human: Life and Land in an Australian Aboriginal Culture. New York: CUP Archive 268 s. Dostupné online. ISBN 9780521794848. S. 49. (anglicky)
  10. ↑ Dingo Extinction [online]. DogsLife, 2008-02-19 [cit. 2016-02-20]. Dostupné online. (anglicky)
  11. 1 2 3 Corbett 2004, str. 223.
  12. ↑ FLEMING, Peter. Managing the Impacts of Dingoes and Other Wild Dogs. Canberra: Commonwealth - Department of Agriculture, Fisheries & Forestry - Bureau of Rural Sciences, 2001. 186 s. ISBN 9780642704948. S. 11. (anglicky) [Dále jen Fleming].
  13. ↑ PURCELL, Brad. Dingo. Collingwood, Australia: Csiro Publishing, 2010. 177 s. Dostupné online. ISBN 9780643096936. S. 11. (anglicky)
  14. ↑ LAVIGNE, Guillaume de. Free Ranging Dogs - Stray, Feral or Wild?. [s.l.]: Lulu Press, 2015. 329 s. Dostupné online. ISBN 9781326219529. Kapitola Dingo. (anglicky)
  15. 1 2 ZICHA, Ondřej. Dingo [online]. BioLib, 2002-11-16 [cit. 2016-09-01]. Dostupné online.
  16. 1 2 3 4 5 6 7 CROWTHER, M. S.; FILLIOS, M.; COLMAN, N. An updated description of the Australian dingo (Canis dingo Meyer, 1793). Journal of Zoology. 2014-07-01, roč. 293, čís. 3, s. 192–203. Dostupné online [cit. 2016-02-06]. ISSN 1469-7998. doi:10.1111/jzo.12134. (anglicky)
  17. ↑ SMITH, Bradley. The Dingo Debate: Origins, Behaviour and Conservation. 1. vyd. Melbourne: Csiro Publishing, 2015. 336 s. ISBN 9781486300303. Kapitola 1. (anglicky)
  18. ↑ Corbett 2004, str. 20
  19. ↑ ALVARES1, Francisco; BOGDANOWICZ2, Wieslaw; CAMPBELL3, Liz A. D. Old World Canis spp. with taxonomic ambiguity: Workshop conclusions and recommendations [online]. Vairão: IUCN SSC Canid Specialist Group, 2019 [cit. 2026-03-29]. Dostupné online.
  20. ↑ FIELD, Matt A.; YADAV, Sonu; DUDCHENKO, Olga. The Australian dingo is an early offshoot of modern breed dogs. Science Advances. 2022-04-22, roč. 8, čís. 16. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 2375-2548. doi:10.1126/sciadv.abm5944. PMID 35452284. (anglicky)
  21. ↑ GOJOBORI, Jun; ARAKAWA, Nami; XIAOKAITI, Xiayire. Japanese wolves are most closely related to dogs and share DNA with East Eurasian dogs. Nature Communications. 2024-02-23, roč. 15, čís. 1. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 2041-1723. doi:10.1038/s41467-024-46124-y. PMID 38396028. (anglicky)
  22. 1 2 SAVOLAINEN, Peter; LEITNER, Thomas; WILTON, Alan N. A detailed picture of the origin of the Australian dingo, obtained from the study of mitochondrial DNA. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2004-08-17, roč. 101, čís. 33, s. 12387–12390. PMID 15299143. Dostupné online [cit. 2016-02-28]. ISSN 0027-8424. doi:10.1073/pnas.0401814101. PMID 15299143. (anglicky)
  23. ↑ FREEDMAN, Adam H.; GRONAU, Ilan; SCHWEIZER, Rena M. Genome Sequencing Highlights the Dynamic Early History of Dogs. PLoS Genetics. 2014-01-16, roč. 10, čís. 1, s. e1004016. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 1553-7404. doi:10.1371/journal.pgen.1004016. PMID 24453982. (anglicky)
  24. ↑ The development od a policy for the management of dingo populations in south Australia [online]. Lincoln: University of Nebraska, 1990-6-3 [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. (anglicky)
  25. 1 2 ZHANG, Shao-jie; WANG, Guo-Dong; MA, Pengcheng. Genomic regions under selection in the feralization of the dingoes. Nature Communications. 2020-02-03, roč. 11, čís. 1. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 2041-1723. doi:10.1038/s41467-020-14515-6. PMID 32015346. (anglicky)
  26. ↑ BALLARD, J William O; FIELD, Matt A; EDWARDS, Richard J. The Australasian dingo archetype: de novo chromosome-length genome assembly, DNA methylome, and cranial morphology. GigaScience. 2023-03-20, roč. 12. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 2047-217X. doi:10.1093/gigascience/giad018. PMID 36994871. (anglicky)
  27. 1 2 CAIRNS, Kylie M.; CROWTHER, Mathew S.; PARKER, Heidi G. Genome‐wide variant analyses reveal new patterns of admixture and population structure in Australian dingoes. Molecular Ecology. 2023-08, roč. 32, čís. 15, s. 4133–4150. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 0962-1083. doi:10.1111/mec.16998. PMID 37246949. (anglicky)
  28. 1 2 3 4 ALDERTON, David. Zvířata - Velká ilustrovaná encyklopedie. Praha: Svojtka, 2003. 448 s. ISBN 978-80-256-0514-1. S. 100.
  29. 1 2 3 4 5 6 The Dingo - Australia's Wild Dog [online]. DesertUSA [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. (anglicky)
  30. ↑ BURNIE, David. Zvířata a ostatní živočichové. dotisk 1. vyd. Praha: Svojtka, 2011. 320 s. ISBN 978-80-256-0717-6. S. 265.
  31. 1 2 3 4 5 Corbett 2004, str. 224.
  32. ↑ Fleming, str. 39–40.
  33. ↑ HINTZE, Mary. Canis lupus dingo [online]. Animal Diversity Web [cit. 2016-02-25]. Dostupné online. (anglicky)
  34. ↑ 14th Australasian Vertebrate Pest Conference [online]. Darwin: Northern Territory Government, 2008-06 [cit. 2016-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  35. 1 2 CAIRNS, K. M.; NEWMAN, K. D.; CROWTHER, M. S. Pelage variation in dingoes across southeastern Australia: implications for conservation and management. Journal of Zoology. 2021-06, roč. 314, čís. 2, s. 104–115. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 0952-8369. doi:10.1111/jzo.12875. (anglicky)
  36. 1 2 3 4 5 6 Corbett 2004, str. 226.
  37. ↑ MORGAN, Shana. Divide over dingo or wild dog sightings in Mount Buffalo snow [online]. The Border Mail, 2016-06-07 [cit. 2016-08-31]. Dostupné online. (anglicky)
  38. 1 2 Wild Dogs and Dingoes in Victoria. Landcare Notes. Roč. 2007, čís. 12. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISSN 1329-833X. (anglicky)
  39. 1 2 CORBETT, L. K. Canis lupus ssp. Dingo [online]. Iucn Red List of Threatened Species, 2008 [cit. 2016-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-02-06. (anglicky)
  40. ↑ HARDEN, R. H. The Ecology of the Dingo in North-Eastern New South Wales I. Movements and Home Range. Wildlife Research. 1985-01-01, roč. 12, čís. 1, s. 25–37. Dostupné online [cit. 2016-03-06]. (anglicky)
  41. ↑ THOMSON, P. C. The behavioural ecology of dingoes in north-western Australia. II. Activity patterns, breeding season and pup rearing. Wildlife Research. 1992-01-01, roč. 19, čís. 5, s. 519–529. Dostupné online [cit. 2016-03-06]. (anglicky)
  42. 1 2 3 4 5 Corbett 2004, str. 227.
  43. 1 2 Divoký australský pes dingo [online]. Šokující Planeta, 2015-11-13 [cit. 2016-02-23]. Dostupné online.
  44. ↑ FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. Ausdrucksverhalten beim Hund: Mimik und Körpersprache, Kommunikation und Verständigung. Stuttgart: Kosmos, 2008. 493 s. Dostupné online. ISBN 9783440098639. S. 411. (německy) [Dále jen Feddersen-Petersen].
  45. ↑ GÜNTHER, Janine; MOHR, Jens. Das Northern Territory und weiterführende Routen. 2. vyd. [s.l.]: 360° Verlag 367 s. Dostupné online. ISBN 9783980976381. S. 177. (německy)
  46. ↑ Wild dog (Canis familiaris) [online]. Queensland Government: Department of Agriculture and Fisheries, rev. 2014-10-13 [cit. 2016-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-12. (anglicky)
  47. 1 2 3 4 Fleming, str. 20–26.
  48. ↑ CLARIDGE, Andrew W.; HUNT, Rob. Evaluating the role of the Dingo as a trophic regulator: Additional practical suggestions. Ecological Management & Restoration. 2008-08-01, roč. 9, čís. 2, s. 116–119. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. ISSN 1442-8903. doi:10.1111/j.1442-8903.2008.00402.x. (anglicky)
  49. ↑ KLEIN, Alice. Dingo cannibalism makes for a dog-eat-dog world in Australia [online]. New Scientist, 2016-07-19 [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. (anglicky)
  50. 1 2 NEWBY, Jonica; WILTON, Alan; JONES, Darryl. Last of the Dingoes [online]. ABC Catalyst [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky)
  51. ↑ The last of the pure dingoes [online]. ABC Science, 2015-04-02 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky)
  52. ↑ PALTRIDGE, Rachel. The diets of cats, foxes and dingoes in relation to prey availability in the Tanami Desert, Northern Territory. Wildlife Research. 2002-01-01, roč. 29, čís. 4, s. 389–403. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. (anglicky)
  53. ↑ CORBETT, L. Does Dingo Predation or Buffalo Competition Regulate Feral Pig Populations in the Australian Wet-Dry Tropics? An Experimental Study. Wildlife Research. 1995-01-01, roč. 22, čís. 1, s. 65–74. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. (anglicky)
  54. ↑ Dry as a dingo: no water for three weeks [online]. ABC News [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky)
  55. 1 2 Dingo (Canis dingo) [online]. National Geographic [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
  56. ↑ BURNIE, David; WILSON, Don E. Animal. New York: DK 632 s. Dostupné online. ISBN 9780789477644. S. 185. (anglicky)
  57. 1 2 3 4 OMOGBEME, Moses I.; KENNEDY, Malcolm S.; KREPLINS, Tracey L. Activity May Not Reflect the Numbers: An Assessment of Capture Rate and Population Density of Dingoes ( Canis familiaris ) Within Landscape‐Scale Cell‐Fencing. Ecology and Evolution. 2025-04, roč. 15, čís. 4. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 2045-7758. doi:10.1002/ece3.71328. PMID 40290396. (anglicky)
  58. 1 2 3 JACKSON, Stephen. Australian Mammals: Biology and Captive Management: Biology and Captive Management. Collingwood: Csiro Publishing 1107 s. Dostupné online. ISBN 9780643098589. S. 381–407. (anglicky)
  59. ↑ Fleming, str. 32.
  60. 1 2 3 DUCKWORTH, Jane. Not Every Dog Has His Day: The Treatment of Dogs in Australia. Melbourne: Axiom Creative Enterprises 356 s. Dostupné online. ISBN 9780646514376. S. 205–231. (anglicky)
  61. ↑ Dingo [online]. New World Encyclopedia, rev. 2013-8-28 [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
  62. ↑ Fleming, str. 29–31.
  63. 1 2 Corbett 2004, str. 229.
  64. 1 2 Fleming, str. 34–35.
  65. ↑ SMOUT, Felicity A.; SKERRATT, Lee F.; BUTLER, James R. A. Dingoes (Canis dingo Meyer, 1793) continue to be an important reservoir host of Dirofilaria immitis in low density housing areas in Australia. Veterinary Parasitology. 2016-01-15, roč. 215, s. 6–10. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. doi:10.1016/j.vetpar.2015.10.020. (anglicky)
  66. ↑ KING, Jessica S.; ŠLAPETA, Jan; JENKINS, David J. Australian dingoes are definitive hosts of Neospora caninum. International Journal for Parasitology. 2010-07-01, roč. 40, čís. 8, s. 945–950. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. doi:10.1016/j.ijpara.2010.01.008. (anglicky)
  67. ↑ JENKINS, David J. Echinococcus granulosus in Australia, widespread and doing well!. Parasitology International. 2006-01-01, roč. 55, Supplement, čís. Taeniasis/cysticercosis and echinococcosis with focus on Asia and the Pacific, s. S203–S206. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. doi:10.1016/j.parint.2005.11.031. (anglicky)
  68. ↑ THOMPSON, R. C. A.; KUMARATILAKE, L. M. Comparative development of Australian strains of Echinococcus granulosus in dingoes (Canis familiaris dingo) and domestic dogs (C.f. familiaris), with further evidence for the origin of the Australian syl vatic strain. International Journal for Parasitology. 1985-10-01, roč. 15, čís. 5, s. 535–542. Dostupné online [cit. 2016-09-07]. doi:10.1016/0020-7519(85)90050-5. (anglicky)
  69. 1 2 APPLEBY, Rob; SMITH, Bradley; JONES, Darryl. Observations of a free-ranging adult female dingo (Canis dingo) and littermates' responses to the death of a pup. Behavioural Processes. 2013-06-01, roč. 96, s. 42–46. PMID 23500482. Dostupné online [cit. 2016-09-25]. ISSN 1872-8308. doi:10.1016/j.beproc.2013.02.016. PMID 23500482. (anglicky)
  70. ↑ HUGHES, Lesley; KOLEKTIV AUTORŮ. Predation and Hybridisation by Feral Dogs (Canis lupus familiaris) - proposed key threatening process listing [online]. New South Wales Government: Office of Environment & Heritage [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. (anglicky)
  71. 1 2 1982: Mother jailed in dingo baby murder. BBC. 1982-10-29. Dostupné online [cit. 2016-02-06]. (anglicky)
  72. 1 2 Nine-year-old boy killed by dingoes on holiday island beach. Dailymail [online]. 2001-04-30 [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (anglicky)
  73. ↑ Little hope for baby girl taken by wild dog at Ayers Rock. The Sydney Morning Herald [online]. 2006-18-04 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  74. 1 2 Fleming, str. 60–62
  75. ↑ A management program for the dingo in the Northern Territory of Australia [online]. Parks and wildlife service, 2008-9-13 [cit. 2016-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  76. ↑ Pest of the past, dingo's star in the ascendancy. The Age [online]. 2007-22-07 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  77. 1 2 Kuschk. The Dingo Fence [online]. basementgeographer.com [cit. 2016-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-14. (anglicky)
  78. ↑ DOWNWARD, R. J.; BROMELL, J. E. Proceedings of the Fourteenth Vertebrate Pest Conference 1990 [online]. digitalcommons.unl.edu [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
  79. ↑ Kaushik. Dingo Fence: Australia’s 5,600Km Dog Fence [online]. Amusing Planet [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
  80. ↑ World's Longest Dog Fence [online]. North American Fence Builders Association [cit. 2016-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-22. (anglicky)
  81. ↑ HARRIS, Les. Report of Les Harris, Expert on Dingo Behavior, on the Propensity of Dingoes to Attack Humans Report submitted in December 1980 to Coroner Barritt [online]. law2.umkc.edu [cit. 2016-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-13. (anglicky)
  82. ↑ KELLETT, Christine. Dingo attacks child on Fraser Island [online]. The Sydney Morning Herald, 2009-08-07 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  83. ↑ Risk to humans posed by the dingo population on Fraser Island. Risk Assessment [online]. Environmental Protection Agency, 2011-04-13 [cit. 2016-2-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  84. ↑ WALKER, Carlie. Island has a problem with people, not dingoes: researcher [online]. Fraser Coast Chronicle, 2013-01-05 [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
  85. 1 2 3 4 5 6 7 A Management Program fot the Dingo (Canis lupus dingo) in the Northern Territory of Australia [online]. Parks and Wildlife Service [cit. 2016-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  86. 1 2 3 Fraser Island Dingo Conservation and Risk Management Strategy [online]. Department of National Parks, Sport and Racing, 2013-07 [cit. 2016-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-26. (anglicky)
  87. 1 2 Robyn Williams, David Jenkins, Eve Fesl, Jonica Newby, Alan Newsome, Laurie Corbett, Colin Pardoe, Robert Darby, Barrie Oakman, Peter Fleming. Science Show - 23/06/01: The Dingo in Australia [online]. 2002-02-12 [cit. 2016-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  88. 1 2 3 CAIRNS, Kylie M.; CROWTHER, Mathew S.; NESBITT, Bradley. The myth of wild dogs in Australia: are there any out there?. Australian Mammalogy. 2022-01-06, roč. 44, čís. 1, s. 67–75. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 0310-0049. doi:10.1071/AM20055. (anglicky)
  89. ↑ O’NEILL, Adam J.; CAIRNS, Kylie M.; KAPLAN, Gisela. Managing dingoes on Fraser Island: culling, conflict, and an alternative. Pacific Conservation Biology. 2017-02-20, roč. 23, čís. 1, s. 4–14. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 1038-2097. doi:10.1071/PC16026. (anglicky)
  90. ↑ WILTON, Alan. Genetic Diversity in the Dingo [online]. Native Dog Conservation Society, 2004-02-19 [cit. 2016-02-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (anglicky)
  91. ↑ Australian Cattle Dog [online]. Federation Cynologique Internationale, 2012-12-05 [cit. 2016-03-07]. Dostupné online. (anglicky)
  92. ↑ FOGLE, Bruce. Velká encyklopedie psů. 5. vyd. Bratislava: Slovart, 2012. 409 s. ISBN 978-80-7391-481-3. S. 88.
  93. ↑ BRUMM, Adam. Dingoes and domestication. Archaeology in Oceania. 2021-04, roč. 56, čís. 1, s. 17–31. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 0728-4896. doi:10.1002/arco.5226. (anglicky)
  94. ↑ Namadgi National Park Yankee Hat [online]. Namadgi National Park Visitor Centre, 2011 [cit. 2016-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-06. (anglicky)
  95. ↑ KOLIG, E. Aboriginal dogmatics: canines in theory, myth and dogma. Bijdragen tot de Taal-, Land- en Volkenkunde 134 (1978), no: 1, Leiden, 84-115. 1978, roč. 134, čís. 1, s. 84–115, s. 134. Dostupné online. ISSN 0006-2294. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  96. 1 2 3 VIERING, Kersting; KNAUER, Roland. Ohrožené druhy zvířat. Praha: Knižní klub, 2011. 304 s. ISBN 978-80-242-3180-8. S. 222.
  97. ↑ BALME, Jane; O'CONNOR, Sue; FALLON, Stewart. New dates on dingo bones from Madura Cave provide oldest firm evidence for arrival of the species in Australia. Scientific Reports. 2018-07-19, roč. 8, čís. 1, s. 9933. PMID: 30026564 PMCID: PMC6053400. Dostupné online [cit. 2026-03-29]. ISSN 2045-2322. doi:10.1038/s41598-018-28324-x. PMID 30026564.
  98. ↑ Dingo wrongly blamed for extinctions [online]. The University of Adelaide, 2013-09-09 [cit. 2026-03-29]. Dostupné online. (anglicky)
  99. 1 2 3 Associated Press. Australia's dingo dogs face extinction [online]. Canberra: USA Today, 2003-07-10 [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. (anglicky)
  100. ↑ Australia’s dingoes face ‘extinction’ [online]. Canberra: NBC News, 2003-06-10 [cit. 2016-09-25]. Dostupné online. (anglicky)
  101. ↑ Feddersen-Petersen, str. 87
  102. 1 2 3 BREHM, Alfred Edmund. Brehms Tierleben. Allgemeine Kunde des Tierreichs. Säugetiere - Zweiter Band. 3. vyd. Leipzig, Wien: Bibliographisches Institut, 1900. 712 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-05. S. 82–85. (německy)
  103. ↑ Zoo představují psa dingo, ježury i vzácná prasata [online]. ČTK, 2013-06-13 [cit. 2016-02-23]. Dostupné online.
  104. ↑ Křtiny dingo 19.2.2014 [online]. Zoo Plzeň [cit. 2016-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-09-2016.
  105. ↑ Unsere Tiere [online]. Zoo id der Wingst [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (německy)
  106. ↑ Dingo-Rudel aus Thüringen für den Tierpark [online]. Berliner Morgenpost, 2008-03-28 [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (německy)
  107. ↑ Dingo [online]. PerthZoo, rev. 2014-03-26 [cit. 2016-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-18. (anglicky)
  108. ↑ Mammals - Dingoes [online]. Australia ZOO [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky)
  109. ↑ Dingo [online]. Healesville Sanctuary [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky)
  110. ↑ Dingo [online]. CLEVELAND METROPARKS ZOO [cit. 2016-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-29. (anglicky)
  111. ↑ Dingo [online]. Fort Wayne Children’s Zoo [cit. 2016-09-01]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CORBETT, L. K. The Dingo in Australia and Asia. New York: Cornell University Press, 1995. 200 s. Dostupné online. ISBN 9781876622305. (anglicky) 
  • SMITH, Bradley. The Dingo Debate: Origins, Behaviour and Conservation. Melbourne: CSIRO Publishing, 2015. 336 s. ISBN 9781486300310. (anglicky) 
  • CORBETT, L. K. Dingo. In: SILLERO-ZUBIRI, Claudio. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. Gland: IUCN--The World Conservation Union, 2004. Dostupné online. ISBN 9782831707860. S. 223–230. (anglicky)
  • FLEMING, Peter. Managing the Impacts of Dingoes and Other Wild Dogs. Canberra: Commonwealth - Department of Agriculture, Fisheries & Forestry - Bureau of Rural Sciences, 2001. 186 s. ISBN 9780642704948. (anglicky) 
  • FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. Ausdrucksverhalten beim Hund: Mimik und Körpersprache, Kommunikation und Verständigung. Stuttgart: Kosmos, 2008. 493 s. ISBN 9783440098639. (německy) 
  • PURCELL, Brad. Dingo. Collingwood, Victoria: CSIRO Publishing, 2010. 176 s. (Australian Natural History). Dostupné online. ISBN 978-0643096936. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Image Obrázky, zvuky či videa k tématu Dingo na Wikimedia Commons
  • Image Taxon Canis lupus dingo ve Wikidruzích
  • Image Slovníkové heslo dingo ve Wikislovníku
  • HINTZE, Mary. Canis lupus dingo [online]. Animal Diversity Web, 2002 [cit. 2016-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Dingo (Canis lupus dingo) [online]. Arkive.org [cit. 2016-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-03-08. (anglicky) 

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dingo&oldid=26006190“